sobota 09 2022

04

Čas, čas a zase čas. Přidejte k tomu strach z workoholismu a nemůžete se divit, že mám takovou spotřebu zmrzliny.

MOON DAY

Mám rád americké státní svátky. Zejména ty, které my neslavíme. Znamená to totiž, že jsem sice povinen pracovat, ale většinou není co dělat. Od té doby, co se moje kancelář nachází v místě trvalého bydliště, nemusím během těchto směn přemýšlet, čím se zabavit. Jen je škoda, že vzdor některých nábožensky motivovaným nesmyslům, dávají obyvatelé Spojených států povětšinou přednost možnosti budovat hodnoty před oslavou svátků. Možná k tomu potřebují o něco delší historii. Ostatně my jsme si během tohoto týdne připomínali události, které se odehrály ještě, než Kolumbus zabloudil cestou do Indie. Což jenom dokazuje, jak málo záleží na tom, jak dlouhými kořeny se můžeme chlubit.

TÝR’S DAY

Vlastně sobota. Včetně toho, jak jsem doufal, že se snad dostanu i k nějaké dobré literatuře (knihy na recenze ještě nedorazily). Nechci tvrdit, že za nedostatkem volného času jsou mí potomci, ale už se těším, až jim to jednou jako senilní otrava připomenu. Pokud do té doby nepřijdu o paměť.

WODEN’S DAY

Vím, jak moc můj tchán nesnáší cestování mimo okres Vsetín. Kdyby sestavoval žebříček nenáviděných věcí, pravděpodobně se tahle umístí hned po oslovení dědo. Občas se ale přihodí něco, co ho přinutí sednout do auta či do vlaku. Rodinná oslava, svatba dcery anebo narození vnoučete (i když on je jen otcem matky dítěte samozřejmě). Proto si každé jeho návštěvy nesmírně vážím. Mohl najít stovky důvodů, proč zůstat doma. Ale přijel. Tentokrát se ho sice nikdo neptal na cestu (minule už před nádražím navigoval turisty), nicméně nemohu se zbavit pocitu, že ač nerad cestuje, působí všude jako kdyby se tam narodil. No, možná to neplatí v Praze, ale tam na to nevypadají většinou ani místní.

THOR’S DAY

Nejsem workoholik. A ani během svého působení na pozici vrátného na studentských kolejích jsem nepodlehl dojmu vlastní nenahraditelnosti. Přesto mám problém s tím udělat si během všedních dnů volno. Ať už absentuji jakkoli dlouho, vždy se po návratu do práce musím detailně probírat ve starých e-mailech a zjišťovat, co moji kolegové nezapsali do interního systému. Vím, že sami mají své práce až nad hlavu, ale jaký má smysl někoho zastupovat, když to po vás nakonec stejně bude muset opravovat? První den či dva po dovolené (či jinak motivovaném volnu) tak vážně přemýšlím nad tím, jestli má vůbec smysl někdy nepracovat (víkendy se nepočítají). Naštěstí mne to zatím vždy brzy přešlo. Ale samozřejmě se trochu bojím. Co kdyby se to jednou nestalo?

FRIGG’S DAY

Snažím se neponocovat. Snažím se neponocovat každý den. A dopřávat si vždy alespoň 7 hodin spánku. Když se to nepovede, doháním to alespoň krátkou siestou po obědě (mimochodem, velice dobrý vynález). Přesto jsem čas od času nucen podlehnout hlasu rozumu a jít spát ještě před půlnocí. Pokud se tak stane těsně před víkendem, beru to jako osobní selhání. Vždy totiž existuje naděje, že během těch dvou nepracovních dnů budu mít možnost vstávat o něco později. Takže se dobrovolně připravuji o těch pár hodin, kdy bych mohl psát nebo číst. O hraní se raději ani nezmiňuji. Možná s věkem přichází i jistý pocit zodpovědnosti. Už se nesnažím změnit svět, jde mi jen o to dobře se vyspat. Pokud ovšem nezjistím, jak se dá snadno aplikovat kofein nitrožilně.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.