Najde se někdo, kdo by něčemu takovému věřil? Pravděpodobně
ano, ale takových lidí bude rozhodně velmi málo. Pro napsání onoho úvodu jsem
se inspiroval tzv. řetězovými e-maily, jak si je pamatuji ze svých
středoškolských let. Většinou šlo o zaručený způsob, jak najít životní lásku,
zapomenutý kýbl plný zlata nebo něco podobného. A každý z nás alespoň
jednou něco podobného přeposlal. Ne snad proto, že bychom věřili, ale chtěli
jsme se s ostatními podělit. Dnes bychom podobný e-mail buď rovnou
smazali, nebo vyfotili a zasmáli se mu na Instagramu, Twitteru, Facebooku nebo
jiné sociální síti.
Nejsem odborníkem na řetězové zprávy. Ale zažil jsem jejich
internetové začátky. Proto mě děsí, v co se dnes transformovaly. Tisíce
lidí automaticky sdílí každou zaručenou informaci, o níž média mlčí.
A já si myslím, že podobnost se starými řetězáky není náhodná. Přestože jestli
tady jde o věčné štěstí či kýbl zlata, pak pravděpodobně ne pro nás.
Pamatujete si Arabské jaro? Miliony obyvatel Severní Afriky
a Blízkého východu během tohoto období protestovaly proti svým tu více tu méně
autoritářským vládám. Hlavním motivem byla nespokojenost s ekonomickou situací.
Šlo převážně o mladé lidi, kteří měli pouze minimální šanci najít si dobře
placenou práci. A organizovali se díky Twitteru. Pro jednotlivé vlády bylo najednou
obtížné umlčet hlas lidu, který pronikl na sociální sítě. A zahraniční média ve
velkém sdílela videa protestujících, stejně jako represivní akce místních vlád.
Nepotřebovala k tomu reportéry a reportérky. Materiál od místních byl
volně k dispozici a přinášel mnohem barvitější svědectví, než jakého by
byli osoby s vestami PRESS schopny. Optimismus s internetem šířených
ideálů demokracie však dlouho nevydržel. Z jara se na mnoha místech přešlo
na zimu a v Sýrii začala občanská válka, která zažehla kariéry spousty evropských
obránců vlasti. Zrodil se fenomén mladých, dobře oblečených muslimů s iPhony.
Až o něco později se začalo diskutovat o tom, že ne každá
fotografie či video umístěné na sociální sítě bylo autentické. Z občanské žurnalistiky
se rázem stal dokonalý nástroj propagandy. Chcete vědět, o čem naše vláda a
média mlčí? Sledujte můj účet na Twitteru, kde se dozvíte pravdu.
Jedním z pilířů novinářské práce je nutnost ověřovat
informace a jejich zdroj. Často jde o náročný a časově nákladný proces.
Jestliže si v supermarketu východoslovanský cizinec vydupe obrovský nákup
zadarmo, dočtete se o tom mnohem dřív, než novináři kontaktují účastníky oné
události a zjistí, že autor příspěvku v daném obchodě nikdy nebyl. Ale to
nevadí, protože si to už přečetl Josef a sdílel to na svém účtu, čehož si
všimla Marie a její sousedka o tom řekla Frantovi. A Franta je poctivý člověk,
kterého známe celý život. Takže proč by lhal o něčem takovém?
Internet je lepší než trh nebo sousedská šeptanda. A digitální
svět snese všechno. Dnes není problém upravit fotku či video tak, abychom
podpořili vlastní příběh. Existuje dostatek programů, díky nimž může i papež hajlovat.
A s trochou kreativního ducha lze z pět let staré fotky zobrazující
slavnost kdesi v subsaharské zemi udělat momentku z maďarských hranic
starou 24 hodin. Není divu, že tento potenciál začali využít nejen lidé těžící
ze strachu obyčejných lidí, ale také autoritářské vlády, jejichž cílem je
destabilizovat sousedy a zároveň posílit loajalitu vlastních obyvatel. Jestliže
jsou západní média jen nástrojem propagandy, kde bereme jistotu, že uživatelé
internetu sdílející zaručené zprávy o blížící se katastrofě nejsou stejní? Zvlášť,
když neustále opakují prosby o finanční podporu či o hlas ve volbách.
Napíšu-li, že nám chybí kritické myšlení, první reakcí
většiny lidí bude vzdor. Chci tím snad říct, že jste hloupí? Že neumíte
přemýšlet? Určitě byste ale souhlasili s tím, že vy jen tak něčemu
neuvěříte. Všechno si ověřujete a všichni, které na internetu sledujete, sdílí stejné
nebo podobné zaručené informace. Takže to musí být pravda. Nebo alespoň většina
z toho. Proč byste jim jinak věnovali tolik pozornosti a času?
Jedna z teorií o úspěchu náboženských sekt pracuje s naší
přirozenou neochotou přiznat vlastní chybu. Pokud do něčeho investuji čas (a často
i peníze), nemohu přece přiznat, že to možná bylo chybné či kontraproduktivní.
S tím ostatně počítají nejen pouliční zvěstovatelé pravdy o Ježíši.
Strávíte-li hodinu sledováním videa, v němž vám někdo vysvětluje, že Země je
ve skutečnosti plochá, určitě na tom něco bude. Nemáte přece 60 minu, které
byste věnovali výmyslům a blbostem. Váš čas je drahý.
U nás je fenomén zaručených internetových pravd jakýmsi
samozvaným nástupcem samizdatu. A tak se dostáváme do absurdní situace, kdy
nevěříme médiím, neboť za minulého režimu jen papouškovala stanoviska strany,
zatímco sami často nostalgicky vzpomínáme na dlouhé fronty na toaletní papír a
nasloucháme lidem, kteří volají po návratu lidových tribunálů a neexistujícím
blahobytu komunismu. Zapomínáme přitom na to, že před rokem 1989 by to nikdo z kritiků
vlády nedotáhl dál než do kotelny. A už vůbec by nedostal prostor ve státní
televizi.
Jedním z hlavních cílů dezinformátorů je posílit zmatek
z nepřeberného množství informací. Kdo má čas pročítat desítky článků
napříč názorovým spektrem, aby si jednotlivá data srovnal a kriticky je
zhodnotil? A existuje snad jediná pravda? Když o tom mluví tolik lidí, asi na
tom něco bude. Krom toho, většina dezinformačních příspěvků je pečlivě
konstruována. Tu a tam se objeví pravdivá, snadno ověřitelná informace, aby
posílila naši důvěru ve zbytek sdělení.
Internet nám umožnil spojit se s lidmi z celého světa.
A odstínit ty názory, s nimiž nesouhlasíme. Kdo má čas a chuť diskutovat o
morálních hodnotách husitské revoluce? Žižka byl hrdina a kdo tvrdí něco
jiného, toho je třeba ignorovat. Vznikají sociální bubliny, v nichž se
poplácáváme po zádech, jak víme všechno nejlépe. Ti druzí jsou chudáci, kteří
buď nemají naše vzdělání, naše zkušenosti, nebo jen podlehli propagandě.
Potkáváme je denně na ulici, ale v teple domova jim nad monitory a displeji
můžeme pohrdat. A takto rozdělená společnost snáze podléhá pocitu nadřazenosti.
Mají-li naše hlasy v demokracii stejnou váhu, musíme pochopit, že o nadřazenosti
nemůže být řeč. Ne doopravdy a v situacích, kdy je to opravdu důležité.
Zahoďme argumenty odkazující na vlastní domnělou nadřazenost (jsi moc mladý,
jsi už moc starý, chudý, máš moc/málo dětí, abys to pochopil) a zkusme své
názory někomu vysvětlit tak, aby je pochopil. Nemusí s nimi souhlasit, ale
pokud dotyčného nebudeme při naší diskusi urážet, možná nakonec oba zjistíme,
že toho máme společného víc, než se na první pohled zdá.