sobota 24 2022

Přepošli pěti přátelům

Ahoj. Jmenuji se Ing. David Svolný a před patnácti lety jsem málem umřel. Tohle je můj příběh: Ještě při studiu jsem dostal dopis, v němž bylo uvedeno tajemství vedoucí ke štěstí a vesmírné spokojenosti. Pokud bych vyjádřil svou štědrost a toto tajemství sdílel s alespoň pěti lidmi, dosáhl bych štěstí a věčné spokojenosti. Mluvil jsem o tom se dvěma spolužáky, ale vysmáli se mi. Proto jsem se rozhodl nechat si to pro sebe. Zanedlouho jsem se kvůli nevolnostem a jiným obtížím dostal k doktorovi, který mne poslal na vyšetření. Ukázalo se, že mám rakovinu. Následovala operace, při níž mi vzali varlata, a chemoterapie, kdy jsem nevěděl, zda by nebylo lepší rovnou umřít. Tak špatně mi bylo. Na tajemství o štěstí jsem docela zapomněl. Zdálo se, že se doktorům povedlo vyléčit mě. Jenomže o něco později se mi rakovina vrátila. Objevily se metastáze a ačkoli mi bylo doporučeno další kolo chemoterapie, neměl jsem na to už sil a rozhodl jsem se zemřít. Napsal jsem dopis na rozloučenou a šel si najít vhodný rychlík, který mě zbaví utrpení. Ale při čekání na smrt jsem si vzpomněl na onen dopis. Jako tonoucí chytající se posledního stébla, vyrazil jsem na nádraží a prvním třem lidem jsem pověděl o tom, jak dosáhnout životního štěstí. Na další prohlídce u doktora bylo moje tělo čisté. Od té doby jsem uzdravený, ale protože jsem málem promeškal svou šanci poprosit vesmír o šťastný život, už nikdy nebudu mít děti. Nepodceňujte sílu pozitivního myšlení. Pošlete následující zprávu pěti lidem a dosáhnete všeho, po čem toužíte.

Najde se někdo, kdo by něčemu takovému věřil? Pravděpodobně ano, ale takových lidí bude rozhodně velmi málo. Pro napsání onoho úvodu jsem se inspiroval tzv. řetězovými e-maily, jak si je pamatuji ze svých středoškolských let. Většinou šlo o zaručený způsob, jak najít životní lásku, zapomenutý kýbl plný zlata nebo něco podobného. A každý z nás alespoň jednou něco podobného přeposlal. Ne snad proto, že bychom věřili, ale chtěli jsme se s ostatními podělit. Dnes bychom podobný e-mail buď rovnou smazali, nebo vyfotili a zasmáli se mu na Instagramu, Twitteru, Facebooku nebo jiné sociální síti.

Nejsem odborníkem na řetězové zprávy. Ale zažil jsem jejich internetové začátky. Proto mě děsí, v co se dnes transformovaly. Tisíce lidí automaticky sdílí každou zaručenou informaci, o níž média mlčí. A já si myslím, že podobnost se starými řetězáky není náhodná. Přestože jestli tady jde o věčné štěstí či kýbl zlata, pak pravděpodobně ne pro nás.

Pamatujete si Arabské jaro? Miliony obyvatel Severní Afriky a Blízkého východu během tohoto období protestovaly proti svým tu více tu méně autoritářským vládám. Hlavním motivem byla nespokojenost s ekonomickou situací. Šlo převážně o mladé lidi, kteří měli pouze minimální šanci najít si dobře placenou práci. A organizovali se díky Twitteru. Pro jednotlivé vlády bylo najednou obtížné umlčet hlas lidu, který pronikl na sociální sítě. A zahraniční média ve velkém sdílela videa protestujících, stejně jako represivní akce místních vlád. Nepotřebovala k tomu reportéry a reportérky. Materiál od místních byl volně k dispozici a přinášel mnohem barvitější svědectví, než jakého by byli osoby s vestami PRESS schopny. Optimismus s internetem šířených ideálů demokracie však dlouho nevydržel. Z jara se na mnoha místech přešlo na zimu a v Sýrii začala občanská válka, která zažehla kariéry spousty evropských obránců vlasti. Zrodil se fenomén mladých, dobře oblečených muslimů s iPhony.

Až o něco později se začalo diskutovat o tom, že ne každá fotografie či video umístěné na sociální sítě bylo autentické. Z občanské žurnalistiky se rázem stal dokonalý nástroj propagandy. Chcete vědět, o čem naše vláda a média mlčí? Sledujte můj účet na Twitteru, kde se dozvíte pravdu.

Jedním z pilířů novinářské práce je nutnost ověřovat informace a jejich zdroj. Často jde o náročný a časově nákladný proces. Jestliže si v supermarketu východoslovanský cizinec vydupe obrovský nákup zadarmo, dočtete se o tom mnohem dřív, než novináři kontaktují účastníky oné události a zjistí, že autor příspěvku v daném obchodě nikdy nebyl. Ale to nevadí, protože si to už přečetl Josef a sdílel to na svém účtu, čehož si všimla Marie a její sousedka o tom řekla Frantovi. A Franta je poctivý člověk, kterého známe celý život. Takže proč by lhal o něčem takovém?

Internet je lepší než trh nebo sousedská šeptanda. A digitální svět snese všechno. Dnes není problém upravit fotku či video tak, abychom podpořili vlastní příběh. Existuje dostatek programů, díky nimž může i papež hajlovat. A s trochou kreativního ducha lze z pět let staré fotky zobrazující slavnost kdesi v subsaharské zemi udělat momentku z maďarských hranic starou 24 hodin. Není divu, že tento potenciál začali využít nejen lidé těžící ze strachu obyčejných lidí, ale také autoritářské vlády, jejichž cílem je destabilizovat sousedy a zároveň posílit loajalitu vlastních obyvatel. Jestliže jsou západní média jen nástrojem propagandy, kde bereme jistotu, že uživatelé internetu sdílející zaručené zprávy o blížící se katastrofě nejsou stejní? Zvlášť, když neustále opakují prosby o finanční podporu či o hlas ve volbách.

Napíšu-li, že nám chybí kritické myšlení, první reakcí většiny lidí bude vzdor. Chci tím snad říct, že jste hloupí? Že neumíte přemýšlet? Určitě byste ale souhlasili s tím, že vy jen tak něčemu neuvěříte. Všechno si ověřujete a všichni, které na internetu sledujete, sdílí stejné nebo podobné zaručené informace. Takže to musí být pravda. Nebo alespoň většina z toho. Proč byste jim jinak věnovali tolik pozornosti a času?

Jedna z teorií o úspěchu náboženských sekt pracuje s naší přirozenou neochotou přiznat vlastní chybu. Pokud do něčeho investuji čas (a často i peníze), nemohu přece přiznat, že to možná bylo chybné či kontraproduktivní. S tím ostatně počítají nejen pouliční zvěstovatelé pravdy o Ježíši. Strávíte-li hodinu sledováním videa, v němž vám někdo vysvětluje, že Země je ve skutečnosti plochá, určitě na tom něco bude. Nemáte přece 60 minu, které byste věnovali výmyslům a blbostem. Váš čas je drahý.

U nás je fenomén zaručených internetových pravd jakýmsi samozvaným nástupcem samizdatu. A tak se dostáváme do absurdní situace, kdy nevěříme médiím, neboť za minulého režimu jen papouškovala stanoviska strany, zatímco sami často nostalgicky vzpomínáme na dlouhé fronty na toaletní papír a nasloucháme lidem, kteří volají po návratu lidových tribunálů a neexistujícím blahobytu komunismu. Zapomínáme přitom na to, že před rokem 1989 by to nikdo z kritiků vlády nedotáhl dál než do kotelny. A už vůbec by nedostal prostor ve státní televizi.

Jedním z hlavních cílů dezinformátorů je posílit zmatek z nepřeberného množství informací. Kdo má čas pročítat desítky článků napříč názorovým spektrem, aby si jednotlivá data srovnal a kriticky je zhodnotil? A existuje snad jediná pravda? Když o tom mluví tolik lidí, asi na tom něco bude. Krom toho, většina dezinformačních příspěvků je pečlivě konstruována. Tu a tam se objeví pravdivá, snadno ověřitelná informace, aby posílila naši důvěru ve zbytek sdělení.

Internet nám umožnil spojit se s lidmi z celého světa. A odstínit ty názory, s nimiž nesouhlasíme. Kdo má čas a chuť diskutovat o morálních hodnotách husitské revoluce? Žižka byl hrdina a kdo tvrdí něco jiného, toho je třeba ignorovat. Vznikají sociální bubliny, v nichž se poplácáváme po zádech, jak víme všechno nejlépe. Ti druzí jsou chudáci, kteří buď nemají naše vzdělání, naše zkušenosti, nebo jen podlehli propagandě. Potkáváme je denně na ulici, ale v teple domova jim nad monitory a displeji můžeme pohrdat. A takto rozdělená společnost snáze podléhá pocitu nadřazenosti. Mají-li naše hlasy v demokracii stejnou váhu, musíme pochopit, že o nadřazenosti nemůže být řeč. Ne doopravdy a v situacích, kdy je to opravdu důležité. Zahoďme argumenty odkazující na vlastní domnělou nadřazenost (jsi moc mladý, jsi už moc starý, chudý, máš moc/málo dětí, abys to pochopil) a zkusme své názory někomu vysvětlit tak, aby je pochopil. Nemusí s nimi souhlasit, ale pokud dotyčného nebudeme při naší diskusi urážet, možná nakonec oba zjistíme, že toho máme společného víc, než se na první pohled zdá.


Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.