Rodinu si nevybíráš, a tak je dobré cvičit se v toleranci. Jiné názory jsou nezapamatovatelné, neúcta se z hlavy dostává obtížněji. A často žije v kolektivním vědomí. Rodina nemívá jeden hlas (ač si to vždy někdo přeje), krom neděleních obědů a mnohdy ani tehdy ne. Rodina nepřikazuje, ale může na něčem trvat. Občas se ozve někdo s dobrou radou, kterou si nedokáže nechat pro sebe. Sluší se poděkovat. Pokud to nestačí, není od věci občas obědvat jinde.
Rodinu tvoří základ. Často starší členové, kteří ví věci déle,
což znamená lépe. Bývalo dobře, než přišly nemoci. Nostalgie a stáří umí
kreslit vodovkami, ale to stačí. Zvlášť, když mladší příliš neprotestují. Se
stářím totiž přichází i výhody. Už se nezměníte a nikdo vás nebude ohýbat. Na
to jsou dětí, mládež – budoucnost rodiny. Starší se sluší respektovat. Protože
každá rodina má někde své pevné místo a hřbitovy jsou příliš ponuré.
Rodina umí pomoct i potopit. Pro někoho je i trauma brusným
kamenem. Rodina formuje, ať chceme nebo ne. Je to něco, k čemu se vracíme,
bez ohledu, kam jsme se odstěhovali. Rodina umí spojovat. Je to zároveň něco,
co vás dřív nebo později zavolá zpět. Pamatujete si ten dům, co do něj teklo
a kde jste neradi trávili prázdniny? Je váš. A teď buďte častěji
s rodinou, vy nevděčníci.
Nikdy není nutné poslechnout, i když vzdálenost zde hraje
jistou roli. Naštěstí se rodina neustále rozrůstá, takže některé větve mohou
časem odpadnout. Nebo se aspoň octnout dostatečně daleko od kmene.