Paměť je úžasná věc. Nechá nás myslet, že někdy to bývalo lepší, pomáhá nám nevidět vlastní chyby a dokonce umí (mimo jiné) i schovat jakýkoli důkaz něčeho pozitivního. Někdy by mohl říct, že záleží na datech (jaká si vybereme k uložení a jak dobře se nám archivace podaří). Jiný by třeba namítl, že mnohem důležitější je interpretace, protože jednu vzpomínku můžeme vidět odlišně teď a za deset let. Zároveň je fascinující své vzpomínky srovnávat s vrstevníky, kterým se v jisté fázi života dostalo stejného vzdělání.
Stručněji napsáno, uspořádejte třídní sraz a každý účastník
vám o společných letech studia řekne něco jiného. Možná dokonce existují lidé,
pro něž šlo o nejlepší roky jejich života. Upřímně doufám, že takových případů
je minimum. Stejně tak těch lidí, kteří nechtějí mít s minulostí nic
společného a nejraději by dál předstírali, že tyto konkrétní roky neexistují.
Pro druhou skupinu bych měl víc pochopení, nicméně vzdor přirozenému cynismu (a
rostoucí antipatii k větám začínající Vzpomínáš si, jak) jsem toho
názoru, že čas od času je zajímavé setkat se s lidmi, s nimiž máme nějakou
společnou minulost. Už jenom proto, abych se dostal mimo svoji bublinu. Navíc
je fascinující sledovat, jak moc jsme se nezměnili.
Možná existují důvody, proč si nechceme příliš připomínat konkrétní
kapitoly z dětství nebo dospívání. Ale jednou za delší dobu neuškodí použít
vlastní paměť k podání přesvědčivých důkazů, že teď jsme lepší. Záleží
samozřejmě na paměti…