Už je to více než půl roku, co jsem omezil používání sociálních sítí na minimum. Takže bych mohl snadno cítit potřebu tento svůj krok zpětně zdůvodnit. Nemám dojem, že bych najednou získal nějak moc času. Je sice pravda, že od té doby s sebou nenosím tak často mobilní telefon. Dokonce jsem se musel omluvit Vločce, neboť už není sama, kdo pobíhá po bytě a zoufale se snaží najít, kam se poděl její osobní komunikátor. Na druhou stranu, vždy jsem spíš konzumoval, než tvořil. Takže jsem neměl problém přesunout svou pozornost na jiný obsah.
Přišel jsem vůbec o něco? Možná
ano, ale nevím o tom. Teoreticky mi zmizela část inspirace pro to, co pro
nedostatky ve slovní zásobě nazývám kreativitou. Mohl bych tuto absenci snadno
nahradit jinými způsoby komunikace, kdybych ovšem nenazýval sám sebe
introvertem s jistou zálibou v cynismu. Takže hledám inspiraci tam,
kde jsem s tím začínal. V literatuře. Ne, nemyslím, že bych teď četl
víc než třeba minulý rok, ale mám víc prostoru na přemýšlení. Hlavně proto, že
mne nezajímá, co kdo komentoval, proč se tyhle dvě skupiny uživatelů pohádaly
nebo jak je možné, že si ještě někdo myslí xyz.
Sociální sítě nám umožňují
vyjádřit své názory na věci, kterým nerozumíme. Vlastně by se dalo říct, že
tohle je podstatný důvod existence internetu. Pohybovat se v sociálních bublinách
je zábava. Dokud si člověk neuvědomí, že mnohem víc poslouchá (čte) než aby
mluvil. A pak to postupně začne být ztrátou času. Stejně jako čekání na
jakýkoli důkaz akceptace. Proč potřebujeme, aby nám někdo dával najevo, že byla
naše existence vzata na vědomí? Pravda, kdyby takhle uvažovali všichni, asi by
nic z toho nefungovalo.
Je milé vědět, že existují ostatní
lidé. Z toho důvodu jsem na sociální sítě úplně nezanevřel. Rád si jednou
za čas zkontroluji, jestli někteří známí ještě žijí. Je to mnohem snazší než
snažit se je dostat třeba do čajovny.