Není nic snadného předstírat, že jsem normální. Byť rok od
roku jsem v tom lepší. Částečně je to díky nedostatku času, ale myslím, že
hlavní roli zde hraje absence potřeby akceptace. Nikdo nepotřebuje vidět, jak
málo normální doopravdy jsem. A tak si to nechávám pro sebe. Většinou. Jen
musím občas vysvětlit, proč se usmívám. Nejčastěji se to objede bez detailů.
Stačí odpovědět, že mne zrovna něco napadlo, nikdy se pak už na nic neptá.
S nápady poslední dobou moje mysl nešetří. Snažím se je
filtrovat a když to nepomůže, zapisovat je. Říkám si, že kdyby to šlo, možná by
někdo z některých myšlenek mohl vyrobit i ucelený příběh. Je to ale právě
ta neurčitost potenciálu, co dělá tyto nápady kouzelnými. Realizací by se
všechno ztratilo. Zvlášť, kdybych za ni byl zodpovědný já sám.
Občas si představuji, že je něco jinak. Je to zajímavé. Ne,
že bych byl nespokojený, pouze trénuji kreativní myšlení. Už několikrát se mi
tak povedlo vyhrát v loterii, odstěhovat se na Island (Londýn je až příliš
blízko) nebo dokonce napsat knihu. Ale nejkrásnější na tom všem je, že nic z toho
nemusím. Stačí na chvíli zavřít oči. Samozřejmě, že poslepu se špatně píše (důkazem
toho budiž špatná literatura, kterou knihkupectví všude inzerují), což svým
způsobem vyhovuje všem. A tak se vrátím k myšlenkovým cvičením a budu
doufat, že příště se opět setkáme v plném počtu