Už dlouho jsem se nepodíval do Rožnova pod Radhoštěm. A od čeho jsou dovolené? Ano, hodlám to slovo opakovat, dokud bude aktuální. Možná ještě i týden poté. Každopádně do Rožnova jsem se těšil. Nejen proto, že tam děda studoval (a já si vždycky vzpomenu na jeho historky), ale hlavně pro Valašské muzeum v přírodě.
Není to tak dávno, co jsme si s Vločkou prošli celý areál za jediný den. No, mohlo by to klidně být už 6 let, protože pokud si správně pamatuji, byli jsme tam jen my dva. Tentokrát jsme si přivezli posily. A naším cílem byla kola v Mlýnské dolině. Přesněji řečeno všechna vodní kola, která sloužila k pohánění kdysi veledůležitých strojů.
Průvodkyně se přiznala, že je tam na brigádě teprve od začátku prázdnin. Ani nemusela, bylo to poznat. Míst si s naučeným textem úplně nerozuměla, sem tam se na chvíli zarazila a jednou dokonce musela minutu vzpomínat na správná slova. Zajímalo by mě, jestli jí říkali, že nervozitu nejlépe zvládne nedíváním se přímo na lidi. Nezkoumal jsem, zda se na nás dívala. Ani jsem se na to nezeptal. Každý, kdo se pustí do takové práce, má můj obdiv. To jsem si možná nemusel nechávat pro sebe, ale introvert je holt introvert. Až později jsem zjistil, že její výklad je do posledního slova popsán v obrazové publikaci. Kdyby lidem stačilo koupit si knihu, už tam nemusí jezdit. A bylo by po brigádě.
Dětem se to líbilo všechno. Kola, voda, klapání, dokonce i hluk (jen ne ten velký), dřevěné stavby a nejvíc ten pes, který byl v naší skupině. Já jsem se nemohl zbavit pocitu, že životy popisované v těch budovách se staly relativně nedávno. A co všechno se od té doby změnilo… Možná jsem se do toho přemýšlení před koncem prohlídky zamotal až moc. Abychom respektovali minulost, nemusíme se cítit divně za to, že teď se máme mnohem líp. A přesto, určitá kontinuita tam pořád je. Vzdor pokroku, válkám, změnám režimů. Lidé jsou stále stejně pověrčiví. Věda nahradila víru, vodníci zůstali. Jenom se teď schovávají v očkování.