„Je těžké přiznat si, že něco
je nad naše síly. Říct, že na něco nemám.“ Dnes jsem si na to vzpomněl, když jsem
šel večer do supermarketu pro pivo (a brambůrky) a kolem se trousilo
studentstvo opouštějící poslední seminář či přednášku. A nemyslím, že bych
dlouho přemýšlel nad svým studiem. Jenom jsem si prošel pár hezkých vzpomínek.
Nechci řešit, zda jsem mohl či
nemohl dostudovat jinak než vyhazovem z oboru. Důležité je, jak jsem se v poslední fázi edukačních pokusů
snažil získat titul čistě proto, že jsem si nedovedl představit práci mimo
obor. Myslel jsem, že by mě nikde nechtěli. Nakonec jsem si přiznal velice
podstatnou věc: Na práci v oboru nemám a musím tedy hledat alternativy.
Měl jsem štěstí, protože tehdy to šlo celkem snadno. Ono tehdy neznamená ani 15
let, ale od té doby se všechno úplně změnilo. Většina toho, co mi pomohlo
dostat se na současnou pozici, už neexistuje. A nedávno jsem se dočetl, co dělá
nástup AI s některými nástupními pozicemi. Možná tedy bude obtížnější
sbírat zkušenosti, než vás hodí do opravdu hluboké vody. Anebo bude mít formální
vzdělání ještě větší význam než doteď. V kombinaci s nějakou praxí
při studiu pochopitelně. A třeba se na to dívám úplně špatně, většinou si
jednou za čas jenom přečtu pár článků.
Trochu jsem se tím tématem zahnal
do kouta. A nemám na to, abych se z něj vymotal. Dobře, tohle bylo laciné.
Možná jsou naše schopnosti mnohdy limitovány spíše leností než čímkoli jiným. V mém
případě je to spíš naopak: Jsem líný si přiznat, jak málo toho umím. A tak
raději předstírám. Což ale neznamená, že bych byl neschopný, to ne. To už bych u
nás dělal minimálně manažera…