Byla to větší zábava, být introvertem, když jste všichni nezírali do telefonů, netrpěli jste nutkavou potřebou sdělit celému světu, co jste měli zrovna k jídlu, a když jsem nebyl zaměstnáním a dětmi přinucen ke každodenním konverzacím prostým záměrných absurdit.
Nic proti extrovertům samozřejmě. Ale občas se mi stýská po jednodušší době. Očividně stárnu a tohle je způsob, jak se s tím vyrovnat. Někomu chybí staré dobré časy plné tradičních hodnot (budu hodný a nebudu to komentovat), mne někdy přepadne potřeba vidět své známé introverty a ujistit se, že v tom nejsem sám.
Jenomže jsem. Měli jsme se potkat v prosinci a nikdo z nás si nevzpomněl. Navíc, když s některými z nich komunikuji aspoň online, nemohu se zbavit dojmu, že se bavím s AI. Neustále opakuji stejné informace, abych se nakonec stejně nikam nedostal. A všichni naši operátoři jsou momentálně zaneprázdnění.
Jestli jsem se rozhodl, že letos se konečně naučím něco nového, tak bych měl začít. A protože idealismus je mi španělskou vesnicí, ne-li rovnou větrným mlýnem, uchýlím se k tomu nejjednoduššímu řešení. Možná časem získám pocit, že to ticho bylo vždycky tak hlasité.