Vypadá to, že leden bude z mého pohledu čtenářsky dobrý měsíc. Až na tu jednu knihu, kterou jsem dočetl před pár dny a která byla tak špatná, jak byla dlouhá. Jistě, každý má své preference, ale tady bychom se nejspíš shodli.
Mám takový neodbytný pocit,
že tento konkrétní titul vyšel hlavně proto, že se autor zná s nakladatelem.
Nechci se teď dohadovat o tom, jestli se místo toho nedalo sáhnout po něčem
jiném, co se tím pádem třeba nedostalo do edičního plánu. Nakladatelství určitě
disponují obrovským množstvím textů, ale o jejich kvalitách mi není nic známo.
Nestalo se nicméně poprvé, co se kniha zrodila čistě ze známosti. Stojí něco
takového za to? Dotyčným nepochybně ano.
Nejsem spisovatel, ale
kdybych jím byl a kdybych napsal 400 stran balastu, samozřejmě bych se nebránil
jeho vydání. Proto si myslím, že viníkem za nedostatek soudnosti je v tomto
případě hlavně nakladatel. A tomu to může být jedno. Už jenom proto, že já
neurčuji, co se smí vydávat a co ne. Občas si to přeji, ale to jenom pár vteřin
před spaním, kdy je jasné, že si jen vybírám, o čem se mi má zdát.
Proč ale vlastně čtu
něco, co mne nebaví? Snažím se vybírat jen zajímavé knihy. Někdy to ale z různých
důvodů nevyjde. Nejčastěji proto, že zajímavá ještě automaticky neznamená dobrá,
což většinou zjistím až když se pustím do čtení. V takovém případě se
alespoň pokouším ono dílo dočíst, abych pak mohl, dojde-li na to někdy řeč,
popravdě zhodnotit celek, nejen prvních pár kapitol. A krom toho, ty úplně nejhorší
(a tahle konkrétním k nim nepatří, to je třeba uznat) romány mám ve
speciální sekci ve své skromné knihovničce. Protože i špatný příklad je
příkladem. Jednou uspořádám Noc hrůzy a budeme si z těchto knih předčítat.
Nejdřív si ale musím koupit spoustu zrcadel, abych se tam necítil tak sám.