Kolikrát jsem při čtení cyberpunkových (pardon, to „k“ tam prostě nejsem schopen nacpat) příběhů a románů trpěl pocitem, že jsem se narodil příliš pozdě a ve špatné zemi? Jak nádherné by bylo žít (a umět číst) v době, kdy vycházelo to, co je dnes považováno za žánrovou klasiku. Když bylo možné takřka cokoli a budoucnost vypadala velice depresivně a dystopicky.
Vypadá to, že se nevrací jen knírky a mullety. Hrozba asijské technologické dominance? Rozpad společnosti na korporace a komunity? Akcie smyslem života? Mikrodávkování drog? Lidský život nemá přednost před pečlivě uhlazeným PR prohlášením? Všechno je v nájmu nebo za předplatné? A všichni se vám snaží prodat lepší zítřek? Jistou verzi Sovětského svazu a polodiktátorského režimu v USA máme taky.
Už jsem se zmínil o tom, že miluji tvorbu Philipa K. Dicka? A začínám doufat, že tohle všechno je opravdu jen v mé hlavě, protože jinak začnu litovat, že jsem nezůstal u klasické fantasy (Kolo času nepočítám, protože i to se v podstatě odehrává po konci našeho světa).
Asi bych si měl jít zkontrolovat, co všechno se ještě schovává v mé knihovničce. Ať vím, co nás v nejbližší budoucnosti čeká…