Tak mne napadá, že jsme všichni křečci v kolečku. Tedy, každý ve svém (byť všechny vypadají v podstatě stejně). Naučili jsme se běhat v určitém rytmu a teď tím trávíme každou volnou chvíli a snažíme se sami sebou netočit. Je to zábavné, dokud je naše pozornost upřena jedním směrem, což většinou není zase takový problém.
Co kdybych s tím ale přestal? Anebo aspoň změnil směr? Vadilo by to? Rádoby promyšlená otázka, která ale dokazuje pravý opak. Přestat samo o sobě neznamená nic. Je to jenom způsob trávení volného času. Mohl bych si najít jinou zábavu. Třeba hledáním hranic. Já si ale myslím, že nejlepší hranice jsou ty tušené, nikoli prozkoumané, neboť tak aspoň nevím, jak malý prostor doopravdy obývám. Budu tedy běhat dál.
Tady to přirovnání pokulhává až příliš, protože běh nesnáším. Naučil jsem se chodit velice rychle právě proto, abych nemusel běhat. A zdá se mi, že stejně není kam spěchat. Obzvlášť když mé schopnosti předstírat cokoli jsou natolik omezené. Inu, co s limity, které jsme již prozkoumali? Zapomenout? Snad časem. Do té doby je lepší obrátit pozornost jinam. Jen abych neskončil u vymýšlení jiného přirovnání. Jedno na měsíc je až až.
Na druhou stranu, příště bych mohl být třeba had.