Čím delší dobu se o tohle snažím, tím nejistěji si u toho připadám. Možná je to přechodné a časem si zvyknu (=bude mi to jedno). Jak mám ale vědět, co jsem si ještě nedávno myslel? Mám za to, že jsem pravidelný režim chválil. Jenomže teď mne napadlo, že ho potřebuji hlavně proto, abych se měl vůči čemu vymezovat. Budu si tedy protiřečit? Dokud to nezkusím, nebudu to vědět.
To je mimochodem blbost. Stačilo by si přečíst, co
jsem za minulý měsíc napsal. Pokud to nebude tam, už se lze vymluvit na vývoj –
každý se přece mění. Ale zpátky k pravidelnému režimu. Dalo mi celkem práci
najít něco, o čem bych dokázal napsat více než tři věty (aniž by to byla
literatura), a tak bych se toho mohl chvíli držet.
Pravidelný režim mám spojený s povinnostmi.
Nejspíš proto, že nikde jinde by nezakořenil. Jednou nebo dvakrát jsem se ho pokusil
vecpat i do svých osobních věcí, ale nešlo to. Proto obdivuji ty, kteří umí
každé pondělí v osm večer dvě hodiny psát. Já jsem ještě stále ochoten tvrdit,
že něco v daný čas nemohu, protože na to nemám náladu. Ještě jsem víceméně
u literatury, opravdu.
Díky povinnostem mám možnost nahlédnout do životů jedinců,
jejichž existence je pečlivě organizovaná. Přijde mi to fascinující. A v mém
případě velice nerealistické. Vždyť já dokážu i děti do školky vodit pokaždé v jiný
čas a pracovní den začínat tu o hodně, tu o trochu dřív než začínat musím.
Zároveň nemyslím, že bych musel nutně uctívat chaos. Prostě jen mám neustálou
potřebu být v opozici.
Tady měla být narážka na politiku. Není tu.