Pořizování fotografií je ošemetná věc. V situaci, kdy lze okamžitě sáhnout po telefonu a vytvořit nějakou momentku, se paměti našich zařízení (a předplacených cloudových uložišť) plní stovkami fotek různé kvality. Ne každý má chuť se tou spoustou vizuálních vzpomínek probírat a nechávat za sebou jen ty nejlepší. Ale ještě náročnější je sednout si a pozorovat, jak se na nás podepisuje čas.
O víkendu jsme celá rodina procházela různé fotografie z předchozích
let. Děti občas chtějí vidět, jak to vypadalo, když jsme s sebou všude
tahali kočárek. Zatímco potomstvo nejvíc zajímá pohled na malá mimina nebojácně
zkoumající svět a pomáhající s vařením či zahradničením, jejich rodiče
překvapivě zjišťují, že ještě relativně nedávno vypadali jinak. Tentokrát se to
spojilo s úpravami dětského pokoje, kdy jsme instalovali dvě velké
knihovny a nový psací stůl, který bude od září potřeba pro prvorozeného školáka.
Jistě, dětský pokoj tím nevypadá o nic méně dětsky (stůl je aktuálně zavalen
kostkami z Lega), ale jistá změna to je. Výbavou se totiž o mnoho nezmění,
dokud děti nevyrostou (nebo se mezitím někam nepřestěhujeme). Člověk se tak
neubrání pohledům do minulosti (na dětskou postýlku v ložnici) a do
budoucnosti (jaké to asi bude za pár let?).
Naštěstí existuje spousta zaručených způsobů, jak se alespoň
na chvíli ztratit realitě. Snad právě proto jsem za posledních několik dnů
doslova zhltl tři knihy. Skoro to vypadá, jako kdybych letos nedělal nic
jiného. Je to příjemné. Častěji se teď vracím pro tituly, které jsem již
několikrát četl a pokaždé v nich nacházím něco nového. A vzhledem k výbavě
naší knihovničky mám co dělat.