Fascinuje mne, jak moc jsme všichni on-line. U snídaně si čteme zpravodajské weby nebo kontrolujeme sociální sítě. Cestou do práce v tom pokračujeme, případně si poslechneme nějaký podcast. Je-li třeba pustit si hudbu, stačí otevřít oblíbenou streamovací platformu. Není divu, že se mobilní operátoři předhánějí v tom, kdo nabídne k tarifům víc dat. Protože všechna tahle sranda se neobejde bez tučného balíku gigabajtů.
Na jednu stranu jsem rád, že se nemusím spoléhat na pomalá a nestabilní připojení vždy, když si chci zapnout webový prohlížeč. Ano, začínám se počítat mezi pamětníky, kteří s on-line světem začínali přes telefonní linku. Nemohu se ale zbavit pocitu, že občas to možná už trochu přeháníme. Nejde ani tak o to, že jsme schopni komunikovat téměř s celým světem bez zbytečných prodlev a beze strachu, že naše zprávy místní pošta někde zapomene. Ostatně, krátké textové zprávy jsou s námi již poměrně dlouho (pamatuji si, jak na to Eurotel měl nějakou reklamu a vím přesně, který mobilní telefon s touto funkcí byl na našem trhu jako první). Až příliš snadno ale podléháme potřebě neustále kontrolovat své telefony. Co je nového, jestli není třeba na něco reagovat, případně zda se náhodou nemůžeme rozčílit u nějakého příspěvku na sociálních sítích. A pokud se nám nedostane okamžité reakce na naše vlastní příspěvky, propadáme strachu z izolovanosti a z osamění. Skoro jako bychom se měli všichni proměnit v introverty.
Už nějakou dobu pracuji na omezování času, který trávím on-line. Ne abych se tím chlubil, byť teď tak trochu činím. Ani proto, abych si dokázal, že jsem toho schopen. Byl jsem introvert ještě než se z toho stal trend. Hlavní impuls přišel s nedostatkem volného času (na což si mám tendence neustále stěžovat). Pokud se nemohu ani zdaleka věnovat všemu, čemu bych chtěl, musím si seznam těchto potřeb poněkud upravit. A doomscrolling v tomto kontextu vypadá přeci jen velmi nezajímavě, pokud si chci někdy sednout k nějaké videohře, případně otevřít zajímavou knihu. Obojí je pro mne velice důležité a nebojím se přiznat, že tyto činnosti mne vždy lákaly svým eskapistickým potenciálem. Jenomže například procházení sociálních sítí mne neustále připoutává k odkazům na realitu. O to hůř se od ní potom utíká. A mně stačí, že jako rodič jsem pořád jednou nohou tady a ne tam (ať už je to kdekoli).
Zároveň to neznamená, že bych podobné chování očekával od ostatních. Někdo si z toho proudu dostupných informací udělal byznys, někomu se daří neustále podléhat pocitům ohrožení či méněcennosti, pro jiné je to stejně důležité jako procházka parkem. Nejsem zastáncem regulace používání mobilních telefonů. Jsem jenom rád, že mne nikdo nenutí ten můj používat příliš často. Nepočítáme-li poslech hudby (kterou mám z větší části koupenou a uloženou v interní paměti smartphonu, případně na domácím serveru).
Tady mohlo být nějaké závěrečné poučení, ale nic mne nenapadlo.