Většinou se mi to nestává. Ostatně, totéž platí o všech tvrzeních, které jsem schopen napsat. Nestává se mi to moc často. Skoro vůbec, dalo by se říct. Musel bych si události o hodně lépe pamatovat, abych si mohl alespoň mlhavě vybavit poslední okamžik, kdy jsem se snažil vzpomenout na dobu, během níž jsem tušil, kolik času uplynulo od této konkrétní situace. A přitom jsem se dokázal ztratit už v tomhle souvětí. Nemohu se navíc zbavit dojmu, že mu něco chybí a spousta kousků mu zároveň přebývá. Ale raději se v tom nebudu vrtat. Už tak jsem se příliš dlouho dostával k psaní.

Začalo to nenápadnou myšlenkou, kterou jsem v danou chvíli nemohl než uchopit a schovat pod kabát, který nenosím (protože žádný kabát nevlastním, ale vykládejte to mé představivosti), abych si ji nechal na později. Měl jsem totiž nejprve nějaké povinnosti. Teprve po jejich splnění jsem se k ní mohl vrátit. Společně jsme se začali shánět po prázdném papíru a psacích potřebách. To není zase tak složité, protože moje domácnost je složena výhradně z knih, Lega a prázdných papírů čekajících na popsání. Jenomže bylo třeba najít ten správný papír. Nedovedu to přesně vysvětlit, ale konkrétní text vyžaduje konkrétní typ papíru. Jinak to nefunguje. Když se nám to povedlo, přesunuli jsme se k peru. Téměř výhradně používám plnicí pero. A protože jich mám několik, a protože každé se hodí ke psaní jiného typu textu, nějaký čas nám zabralo vybrat to pravé. Občas se stane, že je třeba několik pokusů, než se to nejvhodnější pero spojí s tím nejvhodnějším papírem. Tentokrát to šlo poměrně rychle, čili do 24 hodin.

Asi v polovině zamýšleného rozsahu textu mne napadlo, že bude rychlejší dopsat to na počítači. To se sice nestává tak často, ale je to situace, která mne ani tak nedokáže překvapit. Ostatně, jen kvůli tomu si nechávám na strategických místech starší laptopy. Své ženě tvrdím, že jsou nezbytnou součástí mé existence a to nepřestal jsem s tím ani i tehdy, když se jí povedlo tři nejstarší odstěhovat do sběrných surovin. Proto si koneckonců dělám dostatečné zásoby. Teď jsem tedy po jednom z přeživších strojů sáhl, abych dokončil myšlenku digitálně.

Nechci, aby to vypadalo, že bych snad trávil své volné chvíle psaním. O tom sice pořád vyprávím, ale věnuji se této činnosti ještě mnohem méně než jiným kreativním činnostem. To mimo jiné znamená, že jakmile konečně zapnu laptop, jehož jediným smyslem existence se stalo být připraven na případné použití, musím se nejprve vypořádat s aktualizacemi operačního systému. Lépe řečeno, nemusím, ale nedovedl bych se soustředit s vědomím, že tam někde jsou a čekají. Takže než se pustím do psaní, vypořádám se s aktualizacemi. A ne, tohle není pokus o vtip na nejrozšířenější operační systém, mám totiž doma víc počítačů než volného kapitálu na licence Windows. A žádné linuxové distribuci, kterou jsem kdy zkusil, netrvala instalace nových dat déle než pár minut. Přesto se musím hodně soustředit, abych nepřišel o tu myšlenku, jejíž polovina leží zakódována v nečitelném rukopisu, jakého jsem schopen jedině já.

A tím se vlastně dostáváme k jádru celého problému. Už se mi nestává často, že bych při čtení podlehl tendencím pokoušet se kopírovat styl autora či autorky. Snad protože se mi to stejně nikdy nepovede. Tenkrát to ale nešlo jinak. Protože Douglas Adams je prostě dokonalý, byť občas trochu chaotický, průvodce humorem.

A teď mi někdo vysvětlete, jak se mám v zaměstnání tvářit vážně.