Kdo nic nedělá, nic nezkazí. To si neustále opakuji, zatímco stojím nad hromadou věcí obloženou čtyřmi otevřenými boxy, které jsou dosud slušně zaplněny. Rozhodl jsem se, že když už se hrabu ve vzpomínkách, mohl bych taky vytřídit všechno to, co jsem odkládal na později. Nejspíš si mám říkat něco úplně jiného, ale to je v tuto chvíli úplně jedno.
Mám pouze dvě možnosti: zatnout
zuby a pustit se do něčeho, co slibuje pár hodin rozhodování, kolik toho
vyhodit (samozřejmě při dodržení všech zásad recyklace). Anebo všechno alespoň
trochu elegantně nacpat tam, odkud jsem to vytáhl a pokusit se zapomenout, že
jsem s tím chtěl něco dělat. Ta druhá možnost má své kouzlo. Nikdo mne
neviděl, nikdo nepozná, jak si tady dokazuji vlastní lenost. Na druhou stranu,
opravdu potřebuji tolik vzpomínek na doby dávno minulé? Nejspíš ne.
K čemu přesně mi bude VHS s dokumentem
o natáčení prvního Matrixu? Jistěže si pamatuji, jak jsem chodil v Hodoníně
po trafikách (když jich tam bylo ještě mnohem víc) a hledal, kde mají speciální
vydání oblíbeného filmového magazínu. Bylo horko a já jsem do města jel
speciálně kvůli tomu časopisu. Jenomže ten dokument jsem viděl přesně třikrát.
Hlavně proto, že jsme doma nikdy neměli videorekordér.
Nebo starý mobilní telefon z dob
prvních polyfonních zvonění a barevnějších displejů. Vyhrál jsem ho kdysi za
účast v soutěži operátora, který se mezitím přejmenoval (a několikrát
změnil majitele). Nejenže jsem tento konkrétní telefon používal jednu dobu jako
náhražku počítače (velice chabou), který jsem tehdy neměl, ale zároveň jsem s ním
projel část Británie. Je to první ze dvou důkazů, že za svou kreativitu jsem
schopen získat něco hodnotného. Mohl bych si ho vystavit místo diplomu a
příležitostně ho oprašovat.
A když už jsem u těch papírů, co se
všemi těmi literárními pokusy? Pravidelně někde nacházím poznámky, nápady či
rozepsané texty, které už nikdy nedokončím. Občas si dokonce i pamatuji, co
jsem s nimi zamýšlel. Zdigitalizovat a udělat si z toho binární památník?
Nebo dopřát těmto papírnickým produktům novou, mnohem užitečnější existenci při
nejbližší venkovní tepelné úpravě uzenin? Pokud to budu brát text od textu,
bude mi rozhodování trvat týdny, ne-li měsíce. A tolik času rozhodně nemám.
Možná jsem si na tento úkol měl
vzít dovolenou. Už teď je mi totiž jasné, že některé vzpomínky je nejlépe
nechat na ty, kterým nepatří. Schválně, jestli ještě zvládnu dát všechno do
původní stavu. I v tom je totiž něco symbolického.
Příště raději zůstanu u třídění
knih. Tam je to aspoň mnohem jednodušší…