Jenom to přijít muselo. Celé dopoledne mám čas, ale příliš rozutíkané myšlenky. Rozhodnu se tedy odložit psaní na později. Jenomže potom se objeví povinnosti a práce a když už mám opět čas na psaní, jdu spát, protože jsem příliš unavený.
Napadlo mne, že bych mohl
aspoň proaktivně s celým tím tvořením krátkých příspěvků skončit. Abych
nemusel podobné věci řešit i příště. Potom jsem zvažoval dopsat něco v pátek
a náležitě upravit den publikace. Nakonec jsem se ale rozhodl nechat jeden
volný čtvrtek jako připomínku vlastní lenosti (a občasných pochyb o nutnosti věnovat
se této konkrétní činnosti). Nemám v psaní absolutně žádné ambice, jen mne
baví vést tyhle monology. Myslím, že tolik textů týdně (dva) jsem naposledy
produkoval ještě v dobách, kdy mojí jedinou (a vzdálenou) hrozbou byla
maturitní zkouška. A je to vlastně hrozně fajn, předstírat, že mám co říct
(lidem mimo svou malou bublinu) a že si moje slova může kdokoli přečíst.
Možná existují i lepší
způsoby prokrastinace, ale tohle je ten můj a hodlám si ho nadále užívat.
Alespoň do té doby, než přestanu.