Jednou za čas máme předstírat, že neexistuje nic jako práce v korporátu. Že je to především radost. Možná dokonce i životní styl. Mám podezření, že někteří to nepředstírají, ale bojím se vlastní zvědavosti. Pokud by se to prokázalo, bylo by to děsivé. Nicméně my všichni (nebo snad aspoň většina z nás) víme, že bez trochy přetvářky se neobejdeme. Většinou se stačí přemáhat jednou za čtvrt roku. A ten čas právě nastal.
Posledně jsem se zúčastnil návštěvy několika osob z užšího vedení. Měl jsem být připraven odpovědět na to, jak jsem s prací spokojen, co by se dalo zlepšit (a proč jsem to ještě neudělal), jaké největší výzvy a překážky vidím v příštích letech a čím by nám vedení mohlo pomoct k ještě větší efektivitě. Taktéž se hodilo znát jména všech nadřízených od manažera až po CEO (a že jich je). Potom jsme si v kanceláři udělali společnou fotku, snědli jsme objednané občerstvení a každý dostal příležitost říct zhruba větu a půl. Pokud vím, manažery čekala ještě oficiální večeře, ale předpokládám, že to výše platu podobná příkoří kompenzuje více než dostatečně.
Tentokrát jsem se rozhodl nečekat na to, co mi můj zaměstnavatel přinese, a dokázat své nadšení z práce tím, že se přihlásím do nějakého dobrovolného školení na téma, které možná někomu něco říká, ale ten někdo nemusí být nutně člověk. Myslel jsem, že bude stačit registrace, ale podcenil jsem schopnosti svých chlebodárců. O dva dny později mi přišel e-mail, který mne vyzýval k doplnění některých údajů. Domníval jsem se, že touhle dobou o mne již všichni zainteresovaní ví vše podstatné (osobní kód, pracovní zařazení, interní hodnocení od nadřízených a kolik že moje existence firmu měsíčně stojí). Snad ano, nicméně tentokrát chtěli vědět, pro jaký ze dvou kurzů jsem se rozhodl. Následoval krátký dotazník týkající se mých schopností. A úplně na konci jsem měl napsat, proč mi dané školení prospěje a kde se vidím za pět let. To nebylo hezké. Nedokázal jsem totiž vymyslet ani větu. Snad proto, že aktuálně bych se nejraději viděl někde na samotě, bez přístupu k internetu a pokud možno ani ke společnosti jiných lidí. Asi hodinu jsem vážně uvažoval o tom, že nepošlu nic. Mohl bych pak tvrdit, že mi v tom zabránilo pracovní vytížení. Místo toho jsem ale udělal něco, co mne samotného překvapilo. Poprosil jsem o pomoc AI. A musím uznat, že nástroje pro generování náhodného textu jsou v tomto ohledu ideálními zaměstnanci korporátu, protože AI přesně věděla, co chtějí organizátoři tohoto školení slyšet. Stačilo inspirovat se, výsledek převést do vlastních slov a potom doufat, že moje odpověď bude vypadat dostatečně upřímně a nedostatečně vhodně k tomu, abych byl přijat. Teď budu jen doufat, že se mi to podařilo.