Už jsem toho s literaturou zažil hodně. Pamatuji si knihy, které jsem prostě nemohl odložit. Vím o takových, které jsem po dočtení začal číst znovu. Některé z takových jsem za posledních deset, dvacet let četl mnohokrát. Četl jsem příběhy naivní, nedokonalé, zajímavé, humorné i neúmyslně směšné, romantické, depresivní, kruté. Častokrát jsem žasl, co všechno dovedou lidé vydat bez toho, aby se obtěžovali s nějakou redakční prací (nebo s pořádným překladem). Ale to, co se mi tento týden dostalo do rukou, představuje v tomto výčtu unikát.
Moje knihovnička hanby
(což je samostatná sekce osobní knihovny nacházející se kousek od hlavních
polic) reprezentuje tituly tak špatné, až jsem si je musel nechat. A každá z těchto
knih měla a možná ještě má své fanoušky. Někdy jsou to nakladatelé, jindy
přátelé autora či autorky. Občas jde o účastníky workshopů, které dotyční
spisovatelé pořádají pro své nejvěrnější. Jindy prostě jenom velice nenároční
čtenáři, kteří nevnímají jednotlivá slova či věty, ale příběh a to tak, jak byl
zamýšlen, nikoli jak byl realizován. To, co čtu teď, bude muset dostat úplně
novou kategorii. Občas mám strašný problém knihu dočíst. Nutím se k tomu,
protože nerad nechávám svou čtenářskou povinnost nesplněnou. Nikdy jsem ale netrpěl
takovou touhou nějakou knihu zahodit už po první kapitole. Ne kvůli chatrnému
ději nebo něčemu takovému, ale kvůli naprosté nečitelnosti textu. Autor se ani
nesnaží vyprávět, on jenom hází po čtenářích kvanta informací, splétá je do
nesmyslně komplikovaných souvětí a ta s obměnami opakuje. Je to hrůza a ještě
dalších 400 stran to hrůza bude.
Proč pokračovat? Mám své
důvody. Mimo jiné chci vědět, jestli jsem toho vůbec schopen. Uvidím někdy
závěr, aniž bych podváděl? Bude to moje největší čtenářská výzva. A až ji překonám
(protože nic jiného nepřichází v úvahu), schovám se na měsíc mezi opravdovou
literaturu.