Určitě to nebude alergie, říkám si, zatímco prohrávám souboj o nadvládu nad čelistními svaly. Tohle zívnutí jsem prohrál. Ale hrajeme minimálně na… pardon… šest vítězných? Ba ne, alergie to není. Ostatně, to bych musel nejprve nějakou alergii mít. Tohle bude pomsta za všechny ty večery, kdy jsem nešel spát. Konečně se mé probdělé noci rozhodly pomstít.
Mohl bych si měl jít lehnout. Je ale jasné, že tuto myšlenku v čin nepřetavím. Určitě ne ve tři odpoledne, kdy všichni očekávají mou nejvyšší bdělost. Takže si ještě párkrát zívnu, načež se pokusím projít všechny místnosti v bytě. Několikrát, protože to moc velký byt není. Potom poskládám ponožky, kterým se všichni týden vyhýbali. To mě lehce probere. Sladká káva by to dokázala taky, jenomže tahle potřeba zavřít oči a spát je spíš v hlavě. Alespoň myslím. Poslední pokus prokrastinace o protiútok nebo nepovedená kampaň výrobce instantních nápojů.
Povedlo se mi neusnout. Ať už to patří k úspěchům minulým či budoucím (podle toho, kdy se dostanu k přepsání a publikaci), nespím. A doufám, že si tuto formu nepřenesu do doby, kdy se pro změnu budu chtít oddat snění. Bylo by to příliš konzervativní. Povedlo se mi neusnout, ale nemohu se zbavit dojmu, že jsem chtěl dosáhnout ještě něčeho.