úterý 27 2007

Jak je důležité mít pana Úterý Druhého.


Tak a je to. Další den. Jenom si udělám čárečku na zdi a hned se vám budu věnovat. Hm… co vám budu dneska povídat?

Něco ze svého života? Nic zajímavého.
Něco ze školních lavic? Samé blbosti – maturita a podobné nesmysly, bez nichž se neobejdu...
Něco?
Ale co?
Dobře, to by šlo. Takže, všichni jistě moc dobře znáte Jan Svědomí. Je to takový malý parchant, co nám nedá pokoj, dokud mu nevyhovíme nebo nepohrozíme lízátkem (mám to vyzkoušeno). A přesně tento klučina (odborně je opravdu nazýván prevítem) mne už asi týden otravuje s prosbou o povídku. Je jedno, zda dokončím nějakou rozepsanou, nebo zpracuji nový nápad, hlavně, abych něco dopsal, protože jsem to již dlouho neudělal. Vyjma psaní do blogu, a to nejsou povídky, jenom totální kraviny (ano, přesně tohle řekl - mně!), které za nic nestojí. Odpověděl jsem mu relativně slušně, ať si tím neláme hlavu, že je to moje věc. A že je jedno, jestli příspěvky do blogu stojí nebo leží. On na to, že určitě sedí, a tak jsme se hádali, dokud nás to nepřestalo bavit… V podstatě doteď. Dnes jsem, dýmky a pajpové, začal psát novou povídku. Její část byla již doručena dvěma pokusným čtenářům, kteří ji ohodnotí a podle jejich komentářů budu pokračovat v tvorbě. Děj se odehrává na planetě Žemle, kterou znáte již z povídky Jiří, jež se objevila jak na mém blogu v sekci minipovídky, tak na saspi, v jednom krásném diskusním fóru.

Neslibuji, že to dopíšu, to by byla chyba a vy, co mne znáte dobře, víte, že mám na skladě až příliš nedokončených dílek. Aspoň se pokusím. Samotný pokus bude sice velmi vyčerpávající, ale…
Hele, zabil jsem pár řádků tlacháním o tom, jak píšu povídku, super!

A teď…
…je čas ukončit to divadlo, režisér chce domů.
Uvidíme se zase zítra, přátelé.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.