Tak a je to. Další den. Jenom si
udělám čárečku na zdi a hned se vám budu věnovat. Hm… co vám budu dneska povídat?
Něco ze svého života? Nic
zajímavého.
Něco ze školních lavic? Samé blbosti
– maturita a podobné nesmysly, bez nichž se neobejdu...
Něco?
Ale co?
Dobře, to by šlo. Takže, všichni
jistě moc dobře znáte Jan Svědomí. Je to takový malý parchant, co nám nedá pokoj,
dokud mu nevyhovíme nebo nepohrozíme lízátkem (mám to vyzkoušeno). A přesně
tento klučina (odborně je opravdu nazýván prevítem) mne už asi týden otravuje s
prosbou o povídku. Je jedno, zda dokončím nějakou rozepsanou, nebo zpracuji
nový nápad, hlavně, abych něco dopsal, protože jsem to již dlouho neudělal.
Vyjma psaní do blogu, a to nejsou povídky, jenom totální kraviny (ano, přesně
tohle řekl - mně!), které za nic nestojí. Odpověděl jsem mu relativně slušně,
ať si tím neláme hlavu, že je to moje věc. A že je jedno, jestli příspěvky do
blogu stojí nebo leží. On na to, že určitě sedí, a tak jsme se hádali, dokud
nás to nepřestalo bavit… V podstatě doteď. Dnes jsem, dýmky a pajpové, začal
psát novou povídku. Její část byla již doručena dvěma pokusným čtenářům, kteří
ji ohodnotí a podle jejich komentářů budu pokračovat v tvorbě. Děj se odehrává
na planetě Žemle, kterou znáte již z povídky Jiří, jež se objevila jak na mém
blogu v sekci minipovídky, tak na saspi, v jednom krásném diskusním fóru.
Neslibuji, že to dopíšu, to by
byla chyba a vy, co mne znáte dobře, víte, že mám na skladě až příliš
nedokončených dílek. Aspoň se pokusím. Samotný pokus bude sice velmi
vyčerpávající, ale…
Hele, zabil jsem pár řádků
tlacháním o tom, jak píšu povídku, super!
A teď…
…je čas ukončit to divadlo,
režisér chce domů.
Uvidíme se zase zítra, přátelé.