středa 28 2007

Středa II.


Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Papáme tabletky.
Jů.
Zkuste si to říct… Hezky nahlas. Zkuste nezešílet… Jde to, věřte mi. Je to obtížná zkouška vaší mysli, ale vy to zvládnete. Tak jako já dneska. Nejsem šílený, ne doopravdy. Jinak bych tady už dávno nebyl. Našel bych si lepší místo pro život – pro posmrtný život… Měl bych tam políčko. Sadil bych mrkev… No jo, dobře... Možná jsem tu věc s tabletkami neměl opakovat tolikrát... Ale co teď zbývá. Jenom povzdychnutí. A vzpomínky. Není nic, co by změnilo mou situaci k lepšímu. Nic. Tak jsem se snažil, však marně. Teď se pokusím alespoň zapomenout. Nemožné, jistě. Ale pokus, to nádherné slovo plné naděje, musí být navržen. Možná dokonce na nějakou zajímavou cenu. Pan Jiří Pokus, laureát Pokusné ceny roku 2007... Asi ne… Byl to špatný nápad. Všechno je špatný nápad. I samotný špatný nápad sám je špatným nápadem a zároveň negací sebe sama, protože nenosí tričko. A proč by taky nosil, když je mu horko.
Nic není, co bývalo. Všechno se mění. Stárnu. Snad to tak nevypadá, je mi teprve osmnáct, ale mám pocit, že nejkrásnější, nejšťastnější období svého života mám navždy za sebou. Potkal jsem svou první múzu – Nell - a ztratil ji. Tak snadno… Potkávám další múzy, ale už to není ono… Nic není, co bývalo. Ani ta trička.
Unaven padám do postele a prosím za odpuštění všechny své čtenáře. Vážně jsem chtěl napsat něco jiného… Ale… Víte, to se stává, když máte na sobě celý den pyžamo…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.