9. 3. 2007

Pátek I.


Některé věci se mění opravdu velmi rychle. V jednu chvíli jste plni života, vychutnáváte si čistý vzduch, ranní kafe a pravidelnou dávku stresu a najednou... Přijde víkend. Konec pracovního týdne, konec školy. A vy nevíte, co s tou hromadou času. Vždyť už ve středu jste měli chuť zemřít nudou, neboť vaše mysl odmítala jakoukoliv činnost – dokonce i lenošení.

Ano, stává se to. Nerad přiznávám tuto.... Věc. Je to však pravda. Přišel čas, kdy se každý autor zamyslí nad vlastní tvorbou.

"Opravdu umím psát?" ptá se sám sebe a zavrtí hlavou tak silně, že se následně diví slečně Death, která ho nechala naživu.

Toť ta mnohem hamletovější otázka, než jakou by sám velký Shakespeare dokázal vymyslet.
"Stojí za to trávit svůj volný čas tvořením nereálných příběhů?"
"Neměl bych se raději víc učit?"
"Můžu sbírat známky..."
"Co takhle pěstovat mrkev?"

Ticho.

Slyšíte ho? Absence všeho, co by dokázalo potěšit i rozčílit váš sluch. Prosté nic, které vám nenapoví.
Jste na to sami. Úplně.
Zíráte do monitoru a snažíte se přijít na to, kdo sakra napsal všechny ty věci, co jsou podepsány vaším jménem.

Ticho.

Myšlenky stojí ve frontě u východu. Čekají, až je oficiálně propustíte pro nadbytečnost.

Ticho.

Nemluví. Doufají, že všechna ta slova řeknete za ně. Jak vám budou chybět, jak je vám to líto a podobné kecy.

Ticho.

Protože vás nenapadá nic jiného než mlčet. Tak tam stojíte naproti sobě, vy a vaše myšlenky, zíráte na sebe a skrz bouřková mračna se dere...

Ticho....

Podřídím se mu. Ať má radost....

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.