Některé věci se mění opravdu
velmi rychle. V jednu chvíli jste plni života, vychutnáváte si čistý vzduch,
ranní kafe a pravidelnou dávku stresu a najednou... Přijde víkend. Konec
pracovního týdne, konec školy. A vy nevíte, co s tou hromadou času. Vždyť už ve
středu jste měli chuť zemřít nudou, neboť vaše mysl odmítala jakoukoliv činnost
– dokonce i lenošení.
Ano, stává se to. Nerad
přiznávám tuto.... Věc. Je to však pravda. Přišel čas, kdy se každý autor
zamyslí nad vlastní tvorbou.
"Opravdu umím psát?"
ptá se sám sebe a zavrtí hlavou tak silně, že se následně diví slečně Death,
která ho nechala naživu.
Toť ta mnohem hamletovější otázka,
než jakou by sám velký Shakespeare dokázal vymyslet.
"Stojí za to trávit svůj
volný čas tvořením nereálných příběhů?"
"Neměl bych se raději víc
učit?"
"Můžu sbírat
známky..."
"Co takhle pěstovat
mrkev?"
Ticho.
Slyšíte ho? Absence všeho, co by
dokázalo potěšit i rozčílit váš sluch. Prosté nic, které vám nenapoví.
Jste na to sami. Úplně.
Zíráte do monitoru a snažíte se
přijít na to, kdo sakra napsal všechny ty věci, co jsou podepsány vaším jménem.
Ticho.
Myšlenky stojí ve frontě u
východu. Čekají, až je oficiálně propustíte pro nadbytečnost.
Ticho.
Nemluví. Doufají, že všechna ta
slova řeknete za ně. Jak vám budou chybět, jak je vám to líto a podobné kecy.
Ticho.
Protože vás nenapadá nic jiného
než mlčet. Tak tam stojíte naproti sobě, vy a vaše myšlenky, zíráte na sebe a
skrz bouřková mračna se dere...
Ticho....
Podřídím se mu. Ať má radost....