Nová (?) obsese na obzoru?


aneb Co s načatým večerem...



Nikdy nenechávejte Jodida snít. I kdyby vás prosil (třebas na kolenou), i kdyby se vám zdálo výhodné (možné je vše) nechat ho snít, nikdy, za žádných okolností, mu něco takového nesmíte dovolit. Protože potom vás začne otravovat. Nenechte se mýlit, Jodid otravuje i bez toho svého snění, ale s ním, och bohové, s ním je to teprve peklo. Já to řeším jednoduše, když mi Jodid leze na nervy, vypnu ho (ve skutečnosti si jenom myslím, že se mi to povedlo, ale jsem skromný, stačí mi málo ke štěstí).

Nedávno se Jodidovi zdálo, že prší. O několik dní později opravdu začalo pršet. Děsivé, co? Být vámi, bojím se. Ach jo.

Dostal jsem se do pěkného problému. Připadám si trochu jako Bilbo (ten Tolkienův) když listoval starými mapami a vzpomínal na dřívější dobrodružství. Taky mám před sebou rozložené mapy, jen s tím vzpomínáním je to horší. Není totiž na co vzpomínat. Zatím. Ono se totiž jedná o mapy, které jsme stvořili (dobře, já jsem si vymýšlel a Khors kreslil) za účelem vytvoření dokonalého světa. A věřte nebo ne, ani jednou jsme nebrali v potaz Sikarovy rady. Tímto se mu oficiálně omlouvám (ale co, stejně ho už druhým článkem po sobě propaguji, tak si nemá na co stěžovat).
Nuže, svět se nám stvořit povedlo, respektive nejprve jsme si vymysleli bohy, kteří poté tvořili (víceméně) za nás. Dokonce jsme charakterizovali jakési základy civilizací, tu vyspělejší, tu "barbarštější" stát, podle státu národy a podle nich mytologie. Khors dodal základy jazyků a tehdy to všechno skončilo. Prozatím. Protože je Khors (taky mu dělám nějakou moc velkou reklamu, asi si za to nechám platit) budoucí doktorand ukrajinistiky, neustále se v oněch jazycích rýpe, a tak nemám na čem stavět finální příběh(y). Tolik oficiální výmluva. Při vymýšlení fiktivního světa je asi nejdůležitější nenechat se strhnout nadšením a nezačít psát hned, jakmile uschne inkoust na první mapě. Fakt, že jsme ji kreslili fixou, je nedůležitý.

Mám občas šílené nápady zkusit si napsat nejprve dialog odehrávající se v novém prostředí a postupně se tak v bezejmenném světě zabydlet. Jenomže nikdy se mi zatím nepovedlo doopravdy svázat příběh s něčím jiným než s čistě vlastní fantasií, případně s realitou. A to pěkně prosím realitu nemám rád. Myslím, že až se tady, ve fiktivním městě, ukáže Sedmero, přednesu jim slavnostně vše, co o svém/našem výtvoru zatím vím a nechám se za to pěkně zkritizovat. Nu což, už dlouho se mi nepovedlo přinutit se k psaní (jakémukoli, seminární práce nevyjímaje), tak snad nás přinutí aspoň Ekyelka (v tom horším případě některá z jejích sester).

A teď, když se mám učit (učit, učit, učit - dělám si starostlivou ozvěnu), chodím kolem papíru s poznámkami a říkám si, jaké by to asi bylo pokračovat… Takže, milý Jodide, bylo by to vážně úžasné, do chvíle, než by tě vyhodili ze školy.
Jestli si poslední větu nebudu pamatovat, žádám, abyste mi ji dostatečně připomenuli. Děkuji.

(pozn. přidat mapu)