úterý 07 2011

Už brzy bude sněžit


...ale dřív se zbavím toho knižního břemena, které mne straší už nějaký ten pátek.



Každý se sem tam o něco snaží. Vydržet do šesti do večera, chodit brzo spát, prokopat se skrz piliny na druhou stranu, zachovat klid v nuceném vegetariánství, nezoufat nad výsledky zkoušky, napsat seminární práci, nedat si po obědě vodní dýmku, napsat neskutečně úspěšnou povídku (nebo rovnou tři), neuvařit si čtvrté kafe a tak dál. Někdy se to povede, jindy ne. Častou příčinou neúspěchů je skutečnost, že doopravdy nechceme to, co se nutíme (ne)udělat. I když, vysvětlujte tohle Ofélii, která roznesla piliny všude, kam to šlo.

Upřímně, nechci psát žádnou seminární práci. Jsou nudné. Místo toho bych raději… Vymyslel další šnečí stripy (už se stalo), dal si vodní dýmku (plánuje se) a přestal psát v seznamech (tak jo no). Možná je to tím, že Brno neexistuje (jako výmluva se mi to hodí), anebo mají v naší nové ulici divný vzduch (nepočítám-li kočky). Nejpravděpodobněji je za tím vším lenost. V neděli večer jsem při psaní obyčejného dopisu málem musel učit svou ruku abecedu (byla nerozepsaná, nemůže za to), dnes jsem zjistil, že moje oblíbené bombičkou pero začíná korodovat, namísto plánovaného zničení častým používáním jsem ho tedy nechal pokrýt slabou vrstvou rzi. Napadá mne, že kdybych krom sebe znal jen Sandála s Verčou coby zástupce amatérských pisálků, mohl bych tvrdit, něco o negativním vlivu používání jiného než psacího pera.

Místo psaní tedy sedím na posteli, po očku sleduji vločku, kterak si u stolu připravuje materiály k doučování (je totiž šikovnější než já), poslouchám zvuk ulice, který sem nakukuje skrz otevřené okno a cítím vlny wi-fi, jak do mne naráží… Nedivte se, jsem si jistý, že existují fanatičtí odpůrci wi-fi tvrdící, že nárazy vln z těchto zařízení vám mohou zlomit kost (je jedno jakou, klidně si vyberte). Lidé jsou různí. A proto je taková zábava předstírat, že jsem někdo jiný. Asi nejlépe se dají imitovat osoby věčně ufňukané a stěžující si. Jistě nejsem jediný, v jehož okolí se někdo takový nachází. Rád sleduji, co nového se vyskytlo v jejich jinak dokonale prosluněných myslích. Problém ovšem nastane, když je jejich názor podobný tomu mému. I kdyby se jednalo o mnou dávno zatracená slova, přesto cítím jistou míru studu. Najednou se nemůžu beztrestně smát. Vzpomenu si na vlastní chyby a na fakt, že je mnohem bezpečnější holdovat toleranci. A potom je ten pocit pryč, já se zase směju a mé svědomí čeká, až se to stane znovu. Naděje na polepšení je nejspíš nesmrtelná. Stejně jako i jiné naděje.

Stavte se někdy na vodní dýmku.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.