Úskalí červnových dnů, studia a absence kafe

Tak jsem se rozhodl, že se budu učit. Nebylo to lehké (venku je horko a já bych nejraději četl Smrtelné bohy), ale nakonec se mi podařilo přesvědčit všechny okolo, že se učit musím. A jak jednou přesvědčíte své rodiče, sourozence, ostatní členy rodiny a kamarády, že se potřebujete učit, budou se snažit dělat všechno proto, aby vám zajistili ideální podmínky. V tomto případě jsou někteří i schopni pohlídat si, jestli nepodvádíte. Ale tohle není hra (že, Evane), tohle je něco mnohem zajímavějšího. Asi.



Abych své rozhodnutí mohl (musel) brát vážně, naplánoval jsem si začátek studia na ráno. Ne moc brzy, abych nebyl unavený (nemáme doma kafe), ne moc pozdě, aby se neschylovalo k obědu (to bych byl příliš zaměstnán touhou pomáhat v kuchyni), prostě tak akorát. Hodina byla stanovena a já jsem se ráno probudil jen s šedesátiminutovým zpožděním. Sice jsem se už mohl učit, ale tak co. Nejspíš bych tu hodinu strávil snídáním (někteří to umí, tak proč ne já?) a stejně nic neudělal. Abych však déle nemeškal, uvařil jsem si jen čaj a dojedl včerejší čokoládu, která nějakým zázrakem v noci odolala mým pokusům o kompletní destrukci. Jakmile jsem se cítil dostatečně čilý, vzal jsem si materiály potřebné ke studiu a sedl si ke stolu.

Jenomže jak se mám učit v tichu? Ticho je deprimující. Chtěl jsem si tedy pustit nějakou hudbu. Externí disk jsem si však nechal přestěhovat do Brna a tady mám pouze mp3 přehrávač. Bude muset stačit (a ano, stačí). Jakmile jsem vyřešil dilema co si pustit (ne moc pomalou, ne moc živou hudbu), už mi nic nebránilo v mém záměru.

A potom jsem špatně otočil hlavou, křuplo mi za krkem, píchlo mne v boku a já se praštil do lokte. Došlo mi, že jsem těžce nemocný. Zkusil jsem zakašlat, ale nešlo mi to. Další důkaz přítomnosti neznámé choroby. Co si teď počít? Přece nebudu studovat, teď když jsem spalován jakousi podivnou nemocí. Nejspíš ji mám už nějakou dobu, ano to bude ono. Cítím se slabý, zavírají se mi oči (ale ne najednou, nejprve jedno, potom druhé, jako kdybych chtěl naposledy mrknout na svět), v ústech cítím čokoládu a v uších slyším nějaké lidi, kteří tady nejsou. Blouzním. Půjdu si asi raději lehnout, třeba to přejde. Anebo zaměstnám oči čtením Smrtelných bohů, nerad bych nechal před svým koncem knihu nedočtenou.

Buďte s dýmem.