pondělí 15 2011

To hlavní


Třetí díl… Asi



ROMAN     -Děláš, jako kdybych já za to mohl.
KARLA      -Počkej… Ty za to nemůžeš?
ROMAN     -Prostě ji vyhodili z bytu. Nemohl jsem ji přece nechat na ulici.
KARLA      -Škoda, že nemá kamarádku nebo tak něco.
ROMAN     -Její kamarádky nemají volnou postel. A Markéta má problémy se zádama.
KARLA      -Jo? Ale ty taky nemáš volnou postel, ne?
STANDA    -Náhodou, já jsem moc rád, že si Roman našel slečnu. A těch zad bych se nebál, on už ji srovná. Je to sice trošku narychlo s tím bydlením, ale-
KARLA      -Ty se do toho nepleť.
STANDA    -Jenom jsem chtěl říct, že kvůli tomu děláš zbytečný povyk, to je všechno.
ROMAN     -Karlo, podívej se, hned jak si najdeme nějaký byt, odstěhujeme se, slibuji.
KARLA      -Odstěhujete? Oba?
ROMAN     -Ano.

STANDA    -Ahoj, můžu?
TÝNA        -Jo, jen pojď dál.
STANDA    -Díky.
TÝNA        -Co je to tam za řev?
STANDA    -Obávám se, že ten řev patří Karle, která se snaží vysvětlit Romanovi, že stěhovat se s čerstvou přítelkyní do jednoho bytu je blbost.
TÝNA        -Takže jí pořád vadí ten včerejšek.
STANDA    -To taky, ale Roman si s Markétou hledají byt.
TÝNA        -To je celkem ukvapené.
STANDA    -Já vím.
TÝNA        -Na druhou stranu, já s Oskarem…
STANDA    -Vy dva nejste dobrý příklad.
TÝNA        -A proč ne?
STANDA    -Jste moc divní. A až moc si sedíte.
TÝNA        -Budu to brát jako kompliment. A hele, ticho.
STANDA    -Možná se už pozabíjeli. Půjdu to zkontrolovat. Děkuji za útočiště.
TÝNA        -V pohodě.

OSKAR     -Ale, jestlipak to není naše nová spolubydlící.
MARKÉTA  -A-Ahoj.
OSKAR     -Vypadá to, že se teď budeme potkávat častěji. Měla by sis zvyknout.
MARKÉTA  -Jo.
OSKAR     -Vypadáš vyděšeně.
MARKÉTA  -Jen jsem byla zamyšlená.
OSKAR     -Aha. Pozdě z práce?
MARKÉTA  -Z kostela.
OSKAR     -Někdo umřel?
MARKÉTA  -Ne.
OSKAR     -Takže nemusím smutnit kvůli Romanovi, že? I když, to by ses tvářila hůř. Ne, že bys vypadala hrozně, jen… Unaveně. A šokovaně. Zamyšleně? Občas mám problém ujasnit si, co je vhodné říct.
MARKÉTA  -Chápu. Chodím do kostela často.
OSKAR     -I v pondělí večer?
MARKÉTA  -Když potřebuji, tak ano.
OSKAR     -A co tam děláš?
MARKÉTA  -Povídám si.
OSKAR     -Kněz musí být opravdu milý chlapík.
MARKÉTA  -Občas si povídám i s ním, ano.
OSKAR     -Tak s kostelníkem? Hádám, že si vaříte čaj s rumem.
MARKÉTA  -Ne, to ne. Naše kostelnice nepije.
OSKAR     -To je mi líto.
MARKÉTA  -Chodím si povídat s bohem, víš?
OSKAR     -Ach tak. Je s ním sranda?
MARKÉTA  -Možná bys to měl taky někdy zkusit.
OSKAR     -No, víš… Mně stačí Týna. A hele, naše dveře. To by jeden nevěřil, jak vysoko bydlíme, že?
MARKÉTA  -Mohli jsme jet výtahem.
OSKAR     -Ale to je nuda. Nevíš, kam jsem dal klíče?
MARKÉTA  -Já odemknu.
OSKAR     -Ty máš vlastní klíče? No jo, bydlíš tady. Ahoj, je někdo doma?
TÝNA        -Ahoj.
MARKÉTA  -Ahoj.
OSKAR     -Kde jsou všichni?
TÝNA        -Standa se pokouší uklidnit Karlu tím, že do ní lije vodku.
OSKAR     -A kde jsou?
TÝNA        -Šli pro nové láhve. No a Roman je u sebe.
OSKAR     -To vysvětluje proč Markéta tak rychle zmizela.
TÝNA        -Ty ses s ní potkal, že?
OSKAR     -Ano, před vchodem do domu.
TÝNA        -A mluvil jsi na ni celou cestu?
OSKAR     -Trochu jsme si povídali.
TÝNA        -Ty jsi mluvil a ona poslouchala?
OSKAR     -Je to možné. Proč?
TÝNA        -Mohlo by to vysvětlovat pravý důvod jejího rychlého zmizení. Ani ne nevyzula.
OSKAR     -Třeba na to není zvyklá.
TÝNA        -Neřekla bych. Vypadá na velmi slušně vychovanou dívku.
OSKAR     -Takže myslíš, že se časem vrátí, aby dala boty do botníku?
TÝNA        -Ano. Zcela určitě. Co to děláš?
OSKAR     -Přines mi prosím tě tu svítilnu z pokoje. Jestli se chce Markéta vrátit, počkáme si na ni.
TÝNA        -Víš, občas si říkám, jestli mi tě někdo nezastřelí v rámci očisty města od divných nápadů. Ale pak nad tím vždycky mávnu rukou.
OSKAR     -A právě proto tě miluji.

OSKAR     -Dobře.
TÝNA        -Tišeji.
OSKAR     -Dobře, vypadá to, že si dám ještě čaj.
TÝNA        -Před spaním?
OSKAR     -Nějaký hezký bez kofeinu, teinu a alkoholických přídavků?
TÝNA        -Dobře. Uvař mi taky jeden.
OSKAR     -Jistě, slečno.
TÝNA        -A neprobuď nikoho.
OSKAR     -Prosím?
TÝNA        -Říkám, abys-
OSKAR     -Neslyším tě.
TÝNA        -Tak pojď blíž. Nepro- Ty…
OSKAR     -Copak?
TÝNA        -Jen aby ses dostal do kuchyně.
OSKAR     -Neboj se. Aspoň budu o to dřív zase zpátky.
TÝNA        -Dobře.
OSKAR     -Hm.
TÝNA        -To už jsi zpátky?
OSKAR     -Říkají mi Flash, baby. Myslím, že čas si dnes už nedáme.
TÝNA        -Proč ne?
OSKAR     -Podívej se sama.
TÝNA        -Co může… A sakra.
OSKAR     -No právě.
TÝNA        -To není tak, jak to vypadá, že?
OSKAR     -Já se nemůžu rozhodnout, jak chci, aby to vypadalo.
TÝNA        -Tohle jsme neviděli.
OSKAR     -Ne, určitě se nám to jen zdá.
TÝNA        -A nebudeme o tom mluvit.
OSKAR     -Ale je divné, že se to zdá nám oběma.
TÝNA        -Třeba se to zdá jen mně.
OSKAR     -A já se ti taky zdám? Proč to nemůže být naopak?
TÝNA        -Protože jsem pořád oblečená.

ROMAN     -Dobré ráno.
KARLA      -Ehm, ahoj.
ROMAN     -Dnes nějak pozdě.
KARLA      -Jo. Totiž, asi jo, no.
ROMAN     -Copak, děje se něco?
KARLA      -Ale ne. Já jen tak.
ROMAN     -Řekla bys mi, kdyby něco, že ano?
KARLA      -Jistě.
ROMAN     -Protože jsme přátelé.
KARLA      -Protože, ano.
ROMAN     -Dobře. Dáš si kafe?
KARLA      -Ne. Ještě jsem se nerozhodla.
ROMAN     -Fajn. Tak já… Já už jdu.
KARLA      -Jo, ahoj.
ROMAN     -Ale myslel jsem to vážně.
KARLA      -Tak jo, už běž. Ach jo.
STANDA    -Dobré rá- Ah, to jsi ty.
KARLA      -Ano. Já.
STANDA    -Já jenom… Dáš si kafe?
KARLA      -Ještě nevím.
STANDA    -Tak já ho udělám víc. Kdyby náhodou.
KARLA      -Jo. Poslyš, to…
STANDA    -Já vím. Divné.
KARLA      -Strašně divné.
STANDA    -Hrozně divné.
KARLA      -Radši si hlídej to kafe.

MARKÉTA  -Co ten 34?
ROMAN     -Jo, proč ne?
MARKÉTA  -To jsi říkal u toho posledního taky.
ROMAN     -Líbil se mi.
MARKÉTA  -Líbí se ti všechny.
ROMAN     -Ten 64 ne. Je moc malý.
MARKÉTA  -My si velký pořídit stejně nemůžeme.
ROMAN     -Zatím ne. Ale budeme moct.
MARKÉTA  -Jak?
ROMAN     -No, když nás tam bude víc.
MARKÉTA  -Jenomže dneska je velmi obtížné sehnat dobré spolubydlící.
ROMAN     -Náhodou, ti současní-
MARKÉTA  -Jsou hrozní.
ROMAN     -Nejsou.
MARKÉTA  -Je to jako s vůněmi, zlato. Nos stále vnímá, ale mozek už to časem ignoruje.
ROMAN     -Za to může ta hádka, že?
MARKÉTA  -Ano, ta taky. A podívej se, co dělají.
ROMAN     -Co dělají?
MARKÉTA  -Chovají se divně, nechávají všude nepořádek. A ten jeden si pořád dělá z něčeho srandu.
ROMAN     -To bude Oskar.
MARKÉTA  -Ale život je vážná věc!
ROMAN     -On je takové přerostlé dítě.
MARKÉTA  -Jenomže to je nebezpečné. Jsem ráda, že se budeme stěhovat.
ROMAN     -Já taky.
MARKÉTA  -Už jsi přemýšlel nad tím, o čem jsme se bavili večer?
ROMAN     -Ano, přemýšlel. Ale myslím, že budu potřebovat víc času.
MARKÉTA  -Je to obtížné rozhodnutí, chápu.
ROMAN     -Děkuji.
MARKÉTA  -Mně nemusíš děkovat. Je normální, že sis zvykl na pohodlnější život.
ROMAN     -No, to ano. Poslyš, budu muset končit. Ještě si zavoláme, ano?
MARKÉTA  -Miluji Tě.
ROMAN     -Já tebe.

OSKAR     -Ahoj.
STANDA    -Ne!
OSKAR     -Co se děje?
STANDA    -Ty to víš.
OSKAR     -Já vím věcí.
STANDA    -Ale tohle bys vědět neměl.
OSKAR     -Takových věcí vím právě nejvíc.
STANDA    -Ale… Ty víš, o čem mluvím.
OSKAR     -Začínám být průhledný?
STANDA    -Trochu.
OSKAR     -Je to tím pohledem, že?
STANDA    -Ano.
OSKAR     -Budu na tom muset nějak zapracovat. Co kdybychom sem koupili větší zrcadlo?
STANDA    -Ta věc, ta se nestala.
OSKAR     -Proč mám pocit, že se nedržíš tématu?
STANDA    -Já teda nevím, co přesně se stalo, ale vím, že to hlavní se nestalo.
OSKAR     -To hlavní? Jo, jistě. Došly pomeranče, co?
STANDA    -Jaké pomeranče?
OSKAR     -A já jsem doufal, že jsem pronikl do tajů tvé řeči.
STANDA    -Ty mi nechceš rozumět, že?
OSKAR     -Pochopil.
STANDA    -Takže-
OSKAR     -A už o tom nemluv, pokud chceš, abych zůstal zticha.
STANDA    -Třeba-
OSKAR     -Myslím tím zůstal zticha před ostatními.
STANDA    -Aha.
OSKAR     -Jen doufám, že sis to nějak vyřešil.
STANDA    -Ano.
OSKAR     -To je dobře. Aspoň tě nebude nic strašit, až si půjdeš v noci pro sklenici vody.
STANDA    -Já v noci vodu nepiju.
OSKAR     -Jo, já vím.
STANDA    -Tak jsem to nemyslel.
OSKAR     -To nevadí. Hlavní je, že jsme si rozuměli.
STANDA    -Teď se tváříš jako spiklenec.
OSKAR     -Opravdu?
STANDA    -Ale no tak.
OSKAR     -Já se tvářím úplně normálně.
STANDA    -Tak proč ti nevěřím?
OSKAR     -To je tvoje věc. Stejně jako to…
STANDA    -Co? To to nebo něco jiného?
OSKAR     -Jestli přijdeš pozdě do práce nebo ne.
STANDA    -Sakra!


ROMAN     -Ahoj. Můžu?
OSKAR     -Ale jo, jistě.
TÝNA        -Nechystali jsme se nic dělat.
OSKAR     -Aspoň ne nic špatného.
ROMAN     -Tak já-
TÝNA        -Pojď zpátky.
ROMAN     -Co?
OSKAR     -Už Týně nestačím.
TÝNA        -Dobře, teď je mu jasné, že kecáš.
OSKAR     -Jemu možná jo, ale co mně?
TÝNA        -Co jsi potřeboval?
ROMAN     -Totiž, tohle je asi vaše.
TÝNA        -Strážná věž?
ROMAN     -Je tam toho víc, ale mám zakázáno na to sahat.
TÝNA        -Kde je toho víc?
ROMAN     -Na stole.
TÝNA        -Oskare, víš, co jsem ti říkala o nošení podobných blbostí domů, že ano?
OSKAR     -Ano, madam.
TÝNA        -A nesměj se tak pitomě.
OSKAR     -Jistě. Omlouvám se, madam.
ROMAN     -No?
OSKAR     -No co?
ROMAN     -Můžeš si to odnést sem?
OSKAR     -Proč?
ROMAN     -Markéta je… Nelíbí se jí to.
OSKAR     -Škoda. Bral jsem to jako dar na uvítanou.
ROMAN     -Cože?
OSKAR     -No ano. Pod tou hromadou je i bible.
TÝNA        -Hromadou? Kolik toho- Panebože!
OSKAR     -Ale kdybys viděla, jakou měli radost.
TÝNA        -On si to hned uklidí. A řekni Markétě, že je nám to líto.
ROMAN     -Dobře, díky.
TÝNA        -To budeme muset zítra vyhodit.
OSKAR     -Aspoň mám co číst před spaním.
TÝNA        -Žádné citování nahlas.
OSKAR     -Neboj.
TÝNA        -Já to myslím vážně.
OSKAR     -Vždyť říkám, že se nemusíš bát.
TÝNA        -Když se směju, nezaspím.
OSKAR     -Tak počkej, mám nebo nemám číst?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.