neděle 23 2011

Utrpení mladého básníka

Když se příliš přemýšlí, co tím vlastně chtěl říct...

ROMAN     -Ježišikriste, co tady děláš?
OSKAR     -Ahoj Romane. To sis vymyslel moc pěkný pozdrav.
ROMAN     -Co-tady-děláš?
OSKAR     -Aha, takže dokud ti neodpovím, zůstaneme viset u úvodu, co? Hm, jakkoli mě láká myšlenka, že bychom tady oba dva třeba hodinu stáli a snažili se prosadit svoji vůli, tedy ty bys mě přesvědčoval, abych ti odpověděl a já bych se vyhýbal odpovědi… Ne, hodinu bych to nevydržel. Vybírám si knihu.
ROMAN     -Knihu?
OSKAR     -Ale jistě. Nebo nevíš, jak taková kniha vypadá?
ROMAN     -Vím, jak vypadá kniha. Jenže… Tady?
OSKAR     -Tady vypadají knihy úplně stejně jako jinde, věř mi.
ROMAN     -Jak si můžeš tady vybírat knihu?
OSKAR     -To je jednoduché? Co si dáš k pití?
ROMAN     -Nic. Totiž, já budu pít sám.
OSKAR     -Neměl jsem v úmyslu pomáhat ti s tím.
ROMAN     -Zapíjím složitou událost.
OSKAR     -Budeš zapíjet nebo jsi už začal?
ROMAN     -Čas, čas. Pořád jenom čas. Co je to čas?
OSKAR     -Výborně, tahle debata začíná dostávat ten správně nevhodný charakter.
ROMAN     -Ale vážně, co to je vlastně čas? Já říkám, že je to pouhý výtvor k tomu, aby nás někdo mohl manipulovat.
OSKAR     -A víš ty co? Zapíjej, zapíjej. Já si zatím skončím naproti do knihkupectví pro tu knihu.
ROMAN     -Ale nevrátíš se, že ne?
OSKAR     -A mohl bys potom zapíjet sám?
ROMAN     -Tak se měj.
OSKAR     -Ty taky.


TÝNA        -A jsi si jistá?
KARLA      -Ano.
TÝNA        -Naprosto?
KARLA      -Samozřejmě. Jinak bych to ani neříkala.
TÝNA        -Jistě.
KARLA      -Co je?
TÝNA        -Nic, nic.
KARLA      -Zase máš ten svůj přemýšlecí pohled.
TÝNA        -No, já jen, že s tím baletem sis byla tehdy taky jistá.
KARLA      -Jenomže teď nejde o nějaký pitomý balet, kam jsem mimochodem chtěla chodit vlastně jen kvůli tomu filmu. Nedávno jsem ho znovu viděla a není tak úžasný, jak vypadal poprvé. A stejně jsem tam nakonec nešla. Neměla jsem co na sebe a všude bylo zrovna tak strašně mokro a já-
TÝNA        -Roman?
KARLA      -Proboha, máš pravdu. Já se tady pozastavuju nad zbytečnostma a Roman možná někde umírá.
TÝNA        -Ahoj.          
KARLA      -Ahoj.          
OSKAR     -Zaslechl jsem něco o umírání? Děje se něco?
TÝNA        -Mrkám na tebe.
OSKAR     -Neumím morseovku, promiň.
KARLA      -Oskare, stalo se něco hrozného.
OSKAR     -Kdysi jsem ji uměl, já vím.
KARLA      -Co?
OSKAR     -Morseovku, ne?
KARLA      -Ne, jde o Romana.
OSKAR     -A Týna mrkala, no jo. Jsem idiot. Co se stalo Romanovi?
KARLA      -Roman… On… Roman chce spáchat sebevraždu.
TÝNA        -Teď bych tě měla nejspíš odtáhnout někam pryč, ale zasloužíš si to za tu svoji morseovku.
OSKAR     -Co si zasloužím?
TÝNA        -To není všechno.
KARLA      -Jenže to není všechno.         
OSKAR     -Bohové. Tak sem s tím.
KARLA      -Roman tu sebevraždu chce možná spáchat kvůli mně.
OSKAR     -A na to jsi přišla jak?
KARLA      -Podívej.
OSKAR     -To jsou…?
KARLA      -Jeho básničky.
OSKAR     -Ach tak. Hm. No, mám si je číst?   
KARLA      -Zmiňuje mě tam.     
OSKAR     -Jo, to ano. Jenomže on tam, jak se tak dívám, zmiňuje hodně věcí. Třeba se chce zabít kvůli kaktusu. Jak vlastně víš, že se chce zabít?
KARLA      -Vyplývá to z těch básní.      
OSKAR     -Z básní? To oni ti… Básníci často dělají, že píšou o smrti a takových věcech.
KARLA      -Oskare, chceš mi vysvětlovat, jak se správně interpretuje poezie?
OSKAR     -Ne, to bych si nedovolil.
KARLA      -Děkuji.
OSKAR     -A kdy zhruba by mělo dojít k té plánované sebevraždě? Co je?
KARLA      -To je hodně nevhodná otázka. Aspoň jednou by sis mohl ten humor odpustit. Zvlášť, když je to vážná věc.
OSKAR     -Promiň. Já jen, že jsem zrovna teď Romana potkal a nevypadal moc na umření.
KARLA      -Ty jsi ho viděl? Kde? Co říkal?
OSKAR     -Ve vinárně. Říkal, že chce být sám.
KARLA      -A jak vypadal?
OSKAR     -Budu toho možná litovat, ale řeknu ti to. Smutně, sklesle, zničeně.
KARLA      -Takže je to pravda.
OSKAR     -Moment.
KARLA      -Musím jít za ním, vysvětlit mu, že to nemá dělat.
OSKAR     -Ehm, Karlo? Karlo? Dobře, to se nějak nepovedlo.
TÝNA        -Ne, to se vůbec nepovedlo.
OSKAR     -Ale třeba se tomu za čas zasmějeme.
TÝNA        -My možná, ale ty nejspíš ne.
OSKAR     -Proč ne?
TÝNA        -Protože ty se už směješ.
OSKAR     -Dělám si zásoby.
TÝNA        -Možná bych měla mít špatné svědomí z toho, že jsem tě nezastavila. Neměl jsi jí říkat, že jsi potkal Romana.
OSKAR     -Aspoň jsem jí neřekl, kde přesně.
TÝNA        -Ach jo. Teď abych se já strachovala o Karlu, která se strachuje o Romana.
OSKAR     -A mimochodem, koupil jsem si tohle.
TÝNA        -Konec strachování. Kniha se zabavuje pro studijní účely.
OSKAR     -Studijní účely?
TÝNA        -No ano. Může to být vzácný exemplář.
OSKAR     -Já bych to prozkoumal sám, jestli dovolíte, slečno.
TÝNA        -Nepřipadá v úvahu.

ANETA      -No, to bychom měli.
STANDA    -Nebolí to?
ANETA      -Mně už ani ne.
STANDA    -Promiň.       
ANETA      -To je v pořádku.
STANDA    -Nevím, jak se to mohlo stát. Totiž, nic takového jsem neměl v úmyslu.
ANETA      -Takové věci se nedají plánovat, víš?
STANDA    -Jo, asi máš pravdu. Ale nikdy bych neřekl, že z takové malé nehody může být tolik krve.
ANETA      -Ještě se ti to nestalo?
STANDA    -Ne, tohle bylo poprvé. Teda, za takových okolností.
ANETA      -Aha.
STANDA    -Tobě se to už stalo? Kruci, promiň. Jsem idiot.
ANETA      -Ne, to je v pořádku. Zapomínat je lidské. A ty jsi rozrušený.
STANDA    -Poslyš, co kdyby tohle zůstalo naším tajemstvím?
ANETA      -To jako že bychom to nikomu neřekli?
STANDA    -Tak.
ANETA      -Ale jednou se tomu budeme chtít s přáteli zasmát.
STANDA    -Pokud to jednou bude za padesát let, tak jsem pro.
ANETA      -Proč to vlastně tajit?
STANDA    -No, protože je to takové… Divné. Ne všechno, ale tamto jo.
ANETA      -Dobře, jak chceš.
STANDA    -Děkuji. Víš, bylo mi krásně.
ANETA      -A už ti není.
STANDA    -Ne, to ne. Je, je, je, je, je, totiž, tak jsem to vůbec nemyslel. Já jen, že předtím to bylo takové… Intimnější.
ANETA      -Hlavně kvůli té díře, co?
STANDA    -Díře? Spíš dírce.
ANETA      -No jo, dírce. Stejně jsem zvědavá, jak se dostaneš domů.

OSKAR     -Ano?
OSKAR     -No dobře, ale-
OSKAR     -Jo, jsem to já.
OSKAR     -Nechci, to n-
OSKAR     -Žádnou srandu.
OSKAR     -Nevěděl.
OSKAR     -Ale kdyby se tady objevil-
OSKAR     -Ano.
OSKAR     -Jistě.
OSKAR     -Dobře.
TÝNA        -Ahoj.
TÝNA        -Ne, nebyl. Oskar nekecá.
TÝNA        -Já vím, že obyčejně ano, ale teď mluví pravdu.
TÝNA        -Ano.
TÝNA        -Nechceš se vrátit domů a počkat na Romana tady?
TÝNA        -Ale on se vrátí, uvidíš.
TÝNA        -Karlo-
TÝNA        -Karlo?
OSKAR     -Zněla poněkud rozrušeně.
TÝNA        -To jo. Víme jistě, že nemá pravdu?
OSKAR     -No, já si sice dovedu představit, že by se někdo chtěl kvůli takové poezii zabít, ale to by se vylučovalo s její existencí, takže… Navíc nevypadal jako sebevrah.
TÝNA        -To většina sebevrahů.         
OSKAR     -Ne, on se chtěl jenom pořádně napít. Nebo spíš opít. A to není něco, co by se dalo charakterizovat jako pokus o sebevraždu.
TÝNA        -No…
OSKAR     -Dobře, myslel jsem v této situaci. Protože jinak může být i párek v rohlíku brán jako pokus o sebevraždu.
TÝNA        -To je pravda. A navíc, proč by se chtěl Roman zabíjet.
OSKAR     -Třeba kvůli něčemu vážnému.
TÝNA        -Nebo kvůli blbosti.
OSKAR     -Jenomže on se stejně nezabije.
TÝNA        -Jo, to vysvětluj Karle.
OSKAR     -Dobře. Tak já si počkám, až se vrátí.
             
STANDA    -Ahoj.
TÝNA        -Ahoj.
OSKAR     -Počkej, Stando, kam spěcháš.
STANDA    -Musím na záchod.
OSKAR     -Ne.
STANDA    -Uhni.
OSKAR     -Nejdřív nám řekni, co to máš na čele.
STANDA    -Nic.
OSKAR     -To nic vypadá dost bolavě. A krvavě.
STANDA    -Měl jsem nehodu.
OSKAR     -Ano?
STANDA    -A jestli neuhneš, budu mít druhou.
OSKAR     -Zatím neposkakuješ, takže je to dobré. Jakou nehodu?
STANDA    -Spadl jsem na schodech.
OSKAR     -Jen tak nebo jsi o něco zakopnul?
STANDA    -Jen tak. Jsem nešika.
TÝNA        -A nechceš to ošetřit?
STANDA    -Ne, já už to mám ošetřené.
OSKAR     -To sis dělal sám? Stando?
TÝNA        -Oskare, nechceš ho přece jen na ten záchod pustit? Myslím, že začal poskakovat.
OSKAR     -To není do rytmu?
STANDA    -Vždyť tady nic nehraje.
OSKAR     -Ale tobě by mělo hrát v hlavě. Soudě podle té rány, co máš.
STANDA    -Oskare, jestli neuhneš od těch dveří, tak-
OSKAR     -Klídek, tvé kalhoty si to nezaslouží.
TÝNA        -Kalhoty si nezasloužily víc věcí.
STANDA    -Děkuji.
OSKAR     -Nemáš zač. Jak to myslíš, Týno?
TÝNA        -No, ty sis toho nemohl všimnout, protože jsi byl zaměstnaný obranou dveří, ale Standa má na těch kalhotách docela velkou díru.
OSKAR     -Nechceš nám k tomu něco říct, Stando?
STANDA    -Běžte do háje.
OSKAR     -Ale no tak, ještě nikdy jsme si nepovídali takhle přes dveře záchodu, hm?
TÝNA        -Nikdy?
OSKAR     -Ne, nikdy.
TÝNA        -No jo, protože to by bylo divné, co?
OSKAR     -Jo, tak nějak.
TÝNA        -A teď to divné není.
OSKAR     -Je. Ale zároveň je to pěkné. Že jo, Stando?
STANDA    -Táhni.
TÝNA        -Tak fajn. Necháme Standu hezky… To. Co říkáš?
OSKAR     -Asi jo. Kruci, tohle bylo divné i na mně.
TÝNA        -Teď kecáš.
OSKAR     -Ano, kecám. Mám si s tebou zase začít povídat skrz dveře?
STANDA    -Týno, nechceš ho zaměstnat?
TÝNA        -Já bych ráda, ale zrovna jsme oba dva tak nějak zdrcení.
STANDA    -Čím?
TÝNA        -Karla si myslí, že se chce Roman zabít.
OSKAR     -To znělo jako šplouchnutí. Myslíš, že za to může to překvapení?
STANDA    -Co že chce?
TÝNA        -Karla ho šla hledat.
STANDA    -Tak snad ho najde.
TÝNA        -Snad.
STANDA    -A teď jestli vám to nevadí, dokončím, co jsem začal.
TÝNA        -Jen do toho.
STANDA    -Pak si o tom můžeme promluvit.
OSKAR     -Pořizuješ si fotogalerii?
STANDA    -Ne o tom!
OSKAR     -Jak myslíš.

TÝNA        -Pšt, tiše.
OSKAR     -Proč?
TÝNA        -Někdo třeba spí.
OSKAR     -Stando!
TÝNA        -Oskare…
STANDA    -Co je?
OSKAR     -Dáš si víno?
STANDA    -K čemu?
OSKAR     -Týna se bála, že spíš.
STANDA    -Nespím. Nikdy nespím. Já mám rád kafe.
TÝNA        -Nebo spíš alkohol.
OSKAR     -Tak si přines pohárek.
STANDA    -Tady to je. A co vlastně pijeme?
OSKAR     -Tajemství.
STANDA    -Proč?
OSKAR     -Protože kdyby sis spojil jméno s tou chutí, už nikdy bys nechtěl pít nic jiného a tvá peněženka by nám nepoděkovala. Nejspíš by zmutovala do obludné kožené příšery a požírala by lidi tak dlouho, dokud by jich nebylo přesně tolik, co korun které jsi utratil za víno.
STANDA    -To by dlouho netrvalo.
OSKAR     -Jo, kdo potřebuje Asii, co?
STANDA    -No dovol.
OSKAR     -Já vím, nepiješ.
STANDA    -Moc ne.
OSKAR     -Dobře, změníme téma.
TÝNA        -Souhlasím.
STANDA    -On by neměl měnit téma. On ne.
OSKAR     -Tak co Aneta?
STANDA    -Nic.
TÝNA        -A víš co? To téma se líbí i mně.
STANDA    -Jenomže já vám nic neřeknu.
TÝNA        -Vážně ne?
STANDA    -Vám dvěma? Copak jsem úplně padlý na hlavu?
OSKAR     -No…
STANDA    -Tak jsem to nemyslel.
OSKAR     -Já náhodou asi vím, co se stalo.
TÝNA        -Ano?
STANDA    -Jak to můžeš vědět?
OSKAR     -Odhaduji.
STANDA    -Tak co se stalo?
OSKAR     -Počkej, přece ti to nebudu říkat. Ještě bys mi mé domněnky vyvrátil a já jsem strašně citlivý.
TÝNA        -No vidíš, co se vlastně stalo s Romanem?
OSKAR     -To je hezké.
TÝNA        -Co?
OSKAR     -Celou dobu se bojíš, že by se buď Romanovi, nebo Karle mohlo něco stát a potom je na zbytek dne vytěsníš z hlavy.
TÝNA        -Já za to nemůžu, Standa je dokonale zastínil.
OSKAR     -Standa a jeho díra v kalhotách.
STANDA    -Ach jo.
OSKAR     -Klid, takové věci se stávají.
TÝNA        -Počkej, ty jsi vlastně říkal, že Roman se už vrátil domů, ne?
OSKAR     -Jo, asi před třemi hodinami jsem něco v tom slova smyslu utrousil.
TÝNA        -Nedívej se na mě, jako kdybych ho zabila.
OSKAR     -Já vím, četla sis.
TÝNA        -Jako kdybys nevěděl, co děláš ty, když si čteš.
STANDA    -Co… Chci to vědět? Co dělá?
TÝNA        -Nevnímá. Mohl bys kolem něj dělat cokoliv a on se ani nepohne.
OSKAR     -Tomu se říká fascinace literaturou. Tedy tou kvalitní pochopitelně.
STANDA    -Jistě.
TÝNA        -Moment, abych na to zase nezapomněla. Jak to bylo s tím Romanem?
OSKAR     -Přišel domů a šel si lehnout.
STANDA    -Odnesli jsme ho do postele.
OSKAR     -Jo, vždyť říkám.
STANDA    -Byl úplně opilý.
OSKAR     -Docela, úplně je silné slovo.
TÝNA        -A to je všechno?
OSKAR     -No a potom jsem šel koupit víno. Aby nám to nebylo líto.
TÝNA        -Takže je všechno v pořádku.
OSKAR     -Ano, nejspíš.
STANDA    -On se z toho vyspí.
TÝNA        -Už to ví Karla?
OSKAR     -Karla ještě nepřišla.



Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.