Ambice

Některá překvapení jsou poněkud nepříjemná. Stejně tak náhlá zjištění.



Jaké by to asi bylo, kdybych byl ambiciózní? Čtenáři prominou, ale toto je jedna z těch závažných co kdyby otázek, které nikdy doopravdy neopustí mou mysl. Přitom je mi jasné, že ambiciózní Jodid je ještě větší nonsens, nežli ambiciózní Kaunaz. Navíc, uvědomovat si všechno TAK jasně a mít vždy nějaký plán mi nepřijde moc zábavné. Ono to nejspíš ani zábavné být nemá.

Kritici dnešní doby (a jejich předchůdci vlastně též) tvrdí, že dnešní svět je příliš uspěchaný, že lidé chtějí všechno hned a vůbec, že lidé nejsou schopni užívat si okamžiku. Ovšem na druhou stranu, kdybych řekl, že nikam nespěchám, že jsem ve své podstatě velmi skromný a že mé plány se obvykle týkají přípravy jídla, nikdo by ze mne velkou radost neměl. A to prosím pěkně ještě nejsem žádný extrémní případ.

Uznávám, že evoluce by se mne s takovou už dávno zbavila. Tedy, naštěstí tady nemáme to, co se popisuje jako ideální případ. Přesto jsem si vědom jistého sociálního tlaku na změnu mého postoje k plánování budoucnosti. Jistě, už jsem dost starý na to, abych měl dostudováno (nebo se k tomu stavu aspoň blížil). Čas od času se zasním a představím si, že už mám opravdu po studiu a že ode mne nikdo již nic neočekává. Dovolte mi aspoň tuhle naivitu, prosím.

Tak trochu si závidím tu dávno již překonanou myšlenku, že budu celý svůj život… Jak to vlastně bylo? Často musíme dělat to, co se po nás chce, takže už nám nezbývá čas na věci, které dělat chceme. Pokud se ovšem nerozhodneme, že nejde o dvě věci, ale o jednu (tedy že chceme to, co se od nás očekává). Jen by po mne mohli chtít víc takových těch příjemnějších záležitostí. A vůbec, časové plány ostatních jsem už stejně překročil. Několikrát…