Roman


Aneb kdo si počká...


KARLA      -To bylo divné.
MARTINA   -To teda bylo.
KARLA      -Nepamatuju se, že bych doma nezhasínala.
MARTINA   -O to vůbec nejde.
KARLA      -Nikdy předtím se mi to nestalo. Vždycky si dávám pozor. Můj taťka říkal-
MARTINA   -Karlo?
KARLA      -Ano?
MARTINA   -Já jsem tvoje přítelkyně?

STANDA    -Myslím to vážně, možná bychom tady teď neměli být.
OSKAR     -A kde bychom podle tebe být měli?
STANDA    -No… Já nevím. Ale někde jinde.
OSKAR     -Proč?
TÝNA        -Vždyť se na něj podívej.
STANDA    -No jo.
TÝNA        -Chudák.
OSKAR     -Běžte s tím chudákem někam.
TÝNA        -Romane?
OSKAR     -Vidíš, klidně může takhle sedět i u sebe.
TÝNA        -Romane? Stejně bychom ho neměli rušit.
OSKAR     -V čem?
TÝNA        -Dohrajeme to jinde.
STANDA    -Anebo jindy.
OSKAR     -Dejte s tím pokoj.
TÝNA        -Není to fér.
STANDA    -Dá si někdo kafe?
OSKAR     -Já si jdu číst.
TÝNA        -Oskare?
OSKAR     -Copak?
TÝNA        -Nechceš si číst tady? Kdyby Roman chtěl společnost…
OSKAR     -Však on by si řekl. Že jo, Romčo? Vidíš, řekl by si.

OSKAR     -To vypadá dobře.
TÝNA        -Těstoviny vypadají vždycky dobře.
OSKAR     -No jo, ale teď jsou jaksi… Ještě lepší. Alespoň vizuálně.
TÝNA        -Aha.
KARLA      -Ahoj. Co kuchtíte?
OSKAR     -Těstoviny, co vypadají dobře. Dělám Týně odborný dohled.
KARLA      -Jako kdyby ho potřebovala.
TÝNA        -Děkuji.
KARLA      -Nemáš zač. Co Roman?
TÝNA        -Pořád totéž.
KARLA      -To je blbé.
TÝNA        -Kdybychom aspoň věděli proč.
OSKAR     -No, to by bylo teprve něco.
TÝNA        -Nenapadá vás něco?
KARLA      -Ani ne. Vlastně vůbec ne.
TÝNA        -Škoda.
KARLA      -No, tak já už zase půjdu. Mám toho dneska nějak moc. Mějte se.
TÝNA        -Ahoj.
OSKAR     -Hm.
TÝNA        -Copak?
OSKAR     -Ale nic. Jen jsem si vzpomněl, jak Standa mluvil o Romanovu odchodu.
TÝNA        -A?
OSKAR     -Podle všeho měl v plánu udělat si rande.
TÝNA        -Takže je za tím jeho mlčením ženská.
OSKAR     -Jo, Karla.
TÝNA        -On šel za Karlou?
OSKAR     -Tak, tak.
TÝNA        -Ale to by znamenalo…
OSKAR     -Přesně.

STANDA    -Co to je?
TÝNA        -Ukaž… To je zajímavé. Koupil sis to sám?
STANDA    -Ne.
OSKAR     -Můžu se podívat? Pěkné. A k čemu se to používá?
TÝNA        -Myslíš si totéž, co já?
OSKAR     -Asi jo.
STANDA    -Proč jsem dostal nafukovací ovečku?
OSKAR     -Třeba zrovna neměli beránka.
STANDA    -Já jsem nic takového nechtěl.
OSKAR     -Vědomě možná ne.
STANDA    -Ani nevědomě.
OSKAR     -Osoba, která ti tohle dala, je asi jiného názoru.
STANDA    -Všichni víme, kdo to byl.
OSKAR     -Ano? A kdo?
STANDA    -Nedělej se.
OSKAR     -Teď jsi mne zmátl.
STANDA    -Klidně si to můžeš nechat.
OSKAR     -Ba ne, ta ovečka je tvoje. Ale abys věděl, já jsem ji nekoupil.
STANDA    -Tak to byl tvůj nápad.
OSKAR     -Ne. Nemám s tím nic společného.
STANDA    -Proč ti nevěřím?
OSKAR     -Protože většinou organizuji podobné věci já. Jenomže teď ne. A vůbec, kdyby to byla moje práce a já bych nechtěl být prozrazen, tvářím se překvapeněji.
STANDA    -Takže to jsi nebyl ty?
OSKAR     -Ne.
STANDA    -Hm…
OSKAR     -Nezapomeň si tady ovečku.
STANDA    -Já-
OSKAR     -Přece ji nenecháš tady, když může být hezky schovaná tak, aby nikdo neměl chuť zpochybňovat tvou orientaci, hm?
STANDA    -A nechcete si to vzít vy?
TÝNA        -Ne, díky.
STANDA    -Tak fajn.
TÝNA        -Kolik to stálo?
OSKAR     -Moc ne. Doufám, že ji nebude používat.
TÝNA        -No, tak budeme doufat spolu.
OSKAR     -To zní dobře.
TÝNA        -Ahoj Romane.
OSKAR     -A tohle už míň.
TÝNA        -Romane?
OSKAR     -Nech mne hádat-
TÝNA        -Nemluví.
OSKAR     -Však ono ho to přejde.
TÝNA        -Jo? Kdy?
OSKAR     -Časem.

KARLA      -Myslíš na to, na co já?
TÝNA        -Nevím.
KARLA      -Dala bych si čokoládu.
TÝNA        -Počkej, jen si něco-
TÝNA        -Tak.
KARLA      -Co to bylo?
TÝNA        -Kontrolovala jsem, jestli je Oskar doma nebo ne.
KARLA      -Ty jsi to nevěděla?
TÝNA        -Ne.
KARLA      -Vážně?
TÝNA        -Opravdu.
KARLA      -Vypadáte jako nerozlučná dvojka.
TÝNA        -Nečteme si myšlenky.
KARLA      -To ti nevěřím.
TÝNA        -Nemusíš. Čokoládu? Totiž, to jsi měla říct ty.
KARLA      -Čokoládu?
TÝNA        -Ráda. Hm, tahle je skorooblíbená.
KARLA      -Jaká?
TÝNA        -Skorooblíbená. Když je, mám z ní radost, ale ne takovou, aby mi vydržela dýl než samotná čokoláda.
KARLA      -Zajímavá definice.
TÝNA        -Děkuji.       
KARLA      -Víš, občas se sama sebe ptám, jaká bys asi byla, kdybys nebyla s Oskarem.
TÝNA        -To je zvláštní nápad. Já ani nevím. Rozhodně bych nebyla taková, jaká jsem bývala před Oskarem. Kruci, to zní jako s letopočty, co?
KARLA      -Trošku. Ale nenapadá tě, jak by to vypadalo?
TÝNA        -Bez Oskara?
KARLA      -Jo.
TÝNA        -Nijak zvlášť jsem se tím nikdy nezabývala.
KARLA      -Takže jsi šťastná?
TÝNA        -To už je docela jiná otázka.
KARLA      -Nejsi?
TÝNA        -Na to je, obávám se, komplikovaná odpověď. Jsem šťastná, ale existují chvíle, kdy bych Oskara nejraději zabila.
KARLA      -To bychom občas rádi udělali všichni.
TÝNA        -Tak to hlavně nedělejte, jen ať se mnou hezky trpí.
KARLA      -Třeba si tě nezaslouží.
TÝNA        -Jako trest?
KARLA      -Ne, jako odměnu.
TÝNA        -Ani nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Jak tě to napadlo?
KARLA      -Já jen tak. Zrovna řeším podobné věci.
TÝNA        -Aha. S Roma-
KARLA      -Romane?
TÝNA        -Ahoj Romane.
KARLA      -Romane?
TÝNA        -Vypadá to, že nás ještě pořád ignoruje.
KARLA      -Romane?
TÝNA        -Oskar má možná pravdu. Měli bychom ho nechat, ať-
KARLA      -Romane! Romane, slyšíš? Otevři. Dělej, potřebuju s tebou mluvit. Romane!
ROMAN     -Co chceš?
KARLA      -Mluvíš.
ROMAN     -Jistě, že mluvím. Nejsem idiot. Ani teplý.
KARLA      -Tak o tohle jde?
ROMAN     -Ano, o co jiného by mělo jít?
KARLA      -Ty jsi naštvaný na mě, že-
ROMAN     -Ano.
KARLA      -Ani to neskrýváš.
ROMAN     -Ne.
KARLA      -To je vážné.
ROMAN     -Co chceš?
KARLA      -Vyřešit to.
ROMAN     -Nemám co řešit.
KARLA      -Ne?
ROMAN     -Ne, už jsem se rozhodl.
KARLA      -To teď čteš?
ROMAN     -Ne, to jsem četl.
KARLA      -Než ses rozhodl.
ROMAN     -Než jsem se rozhodl. Teď jsem rozhodnutý. A teď, když dovolíš, potřebuji si něco zařídit.
KARLA      -Jistě. Hodláš se pořád zlobit?
ROMAN     -Ale ne, já se nezlobím. Ani trochu. Jen si vážně potřebuji něco zařídit.
KARLA      -Tak prosím.
ROMAN     -Stojíš ve dveřích.
KARLA      -Stačí říct a nebudu.
ROMAN     -Nestůj ve dveřích. Ani u postele ne. Zamykám za sebou.
KARLA      -Potřebuješ si něco vyřídit jinde?
ROMAN     -Ano.
KARLA      -Tak jo.

KARLA      -No…
MARTINA   -No co? Jsem anebo nejsem?
KARLA      -Chtěla bys být?
MARTINA   -Přítelkyně? Holka na chození?
KARLA      -Ano.
MARTINA   -A ty?
KARLA      -Ano. A ty?
MARTINA   -Karlo…
KARLA      -Takže ne.
MARTINA   -Tak jsem to nemyslela.

OSKAR     -Dá si ještě někdo popcorn?
STANDA    -Vždyť už nemáme.
TÝNA        -On chce, aby někdo zašel do obchodu a nějaký přinesl, že jo?
OSKAR     -Mlčím. Zde je má tisková mluvčí.
KARLA      -Slyšela jsem, že jsi dostal dárek.
STANDA    -Běžte do háje.
OSKAR     -Už jsi ji použil?
STANDA    -Bez komentáře.
KARLA      -Hm.
STANDA    -Nepotřebuji takové věci, abyste věděli.
TÝNA        -Víme?
OSKAR     -Já nevím. Ty víš?
TÝNA        -Já už vůbec ne. Karlo?
KARLA      -Nevím nic.
TÝNA        -Tak vidíš.
STANDA    -Třeba už s někým chodím.
OSKAR     -Jenom třeba. A co se stalo s… Ivetou?
STANDA    -Neřeknu.
TÝNA        -Myslím, že jsem je nedávno slyšela.
OSKAR     -Ano? A měla jsi chuť recitovat?
STANDA    -Týno…
TÝNA        -Měla.
OSKAR     -Výborně, Stando, výborně.
TÝNA        -Děláš, jako kdyby to byl nějaký výkon.
OSKAR     -No, když to říkáš.
STANDA    -A není?
OSKAR     -Ona vás slyšela, já ne.
TÝNA        -Neslyšela jsem toho moc. Ale mám to na diktafonu.
STANDA    -Ty! On! Vy dva jste se neměli nikdy potkat.
TÝNA        -Na to už je asi pozdě.
KARLA      -Hlavně, že máš holku, ne?
OSKAR     -A co ty, Karlo?
KARLA      -Co já?
OSKAR     -Taky máš?
KARLA      -Holku? Ano, mám.
OSKAR     -Takže zbývá už jenom-
ROMAN     -Ahoj. Pamatujete si Markétu, že?