Samomluvou


Jsou dny, kdy se mi nic nechce. Maximálně tak lehnout si, pustit hudbu a číst si. Svým způsobem to popírá ono nic nechce, ale to nevadí. Můj blog, moje pravidla. Nebo tak nějak se to říká, ne? Je pochopitelné, že přesně v takové dny musím jít do práce. Však to znáte, rovnováha a takové ty věci (zlomyslnost například).


Na druhou stranu, když už do práce, tak na noční. To mám aspoň možnost číst si, když odbije půlnoc. A svým způsobem mi ta poslední noční vyšla ideálně. Stát se to totiž o den dřív, mám problém. Měl jsem jednu ze svých absurdních nálad. Ovšem kdybych o tom teď nenapsal, jako by se nic nestalo. Snad proto, že se opravdu nic nestalo.

Kruci, co s mateřštinou udělá cizí jazyk. Jakmile v něm začne jedinec přemýšlet, je zle. Za nějakou dobu by se tím mohl začít chlubit a co potom? Jak odmítnout a přitom nenudit?
-Ale vždyť je to krátké. A dozvěděl by ses spoustu zajímavých věcí.
-Ano, to bych se jistě dozvěděl. Krátké a stručné říkáš?
-Ano! Přesně tak.
-Tak to mi někdy budeš muset povyprávět.
-Ale-
-Nemůžu, je mi líto.
-A co děláš?
Vůbec tady nejsem.

Občas si říkám, že by nemělo být tak jednoduché spát. Ale pomohlo by nám, kdyby někdo vymyslel opravdu složité písmo? Nejspíš moc ne. I když se o to i tak mohou znudění lidé pokoušet. Já jim rozhodně bránit nebudu. Pomohlo by nám, kdybychom začali přemýšlet o tom, co píšeme? Tady už je to trochu složitější, neb si nejsem jist odpovědí. Teoreticky, pokud bychom hodně přemýšleli a málo psali… Ale vyzkoušené to mám jen z poloviny. Z té druhé bohužel.
Jak by vypadal svět, v němž by neexistovaly otázky?
                                                                                  Tahle je chyták.

Harry Potter stejně umře. Ale ani pak to neskončí.