V životě existují okamžiky, jež se snažíme mermomocí
dostat z hlavy pryč. Nikdy se nestaly, ne, děkujeme za nabídku. Ovšem
navzdory všem snahám, právě takové vzpomínky se neustále derou na povrch a
snaží se upoutat naši pozornost. Rozhodl jsem se tedy jít na to odjinud.
Namísto tolik oblíbené ignorace obětuji trochu volného času, abych jednu
konkrétní událost zaznamenal. Kdo chce, může s pomocí tohoto textu
rychleji zapomenout. Což pochopitelně nevyjadřuje můj názor na konkrétní
zážitky.
Vánoce se blíží. Toť stará pravda. Jsou lidé, kteří se těší,
stejně jako existují jedinci, jimž skromnost a ateismus nedovolí užít si tyto
původně pohanské svátky (stejně jako i jiné slavnosti v roce), zato jim
však nevadí vyměňovat si s ostatními dárky. Tento očividný paradox
přejdeme mávnutím ruky. Je nepodstatný.
V KráKá je zvykem slavit Vánoce kombinací obyčejného
setkání a vykleštěných (ano, předpona je v pořádku) tradic. Tato oslava
čehosi abstraktního probíhá každoročně v jiný den. Letošní Vánoce připadly
po poradě diářů na neděli 16. prosince. Pro nedostatek volného času a kvůli
pondělnímu pracovnímu vytížení některých bytostí, byli jsme nuceni uspořádat
jakousi sobotní předpremiéru pro Sandála s Verčou. Publikum bylo nadšené,
a tak jsme netrpělivě vyhlíželi nedělní odpoledne, během nějž se mělo odehrát
hlavní představení. V hlavních rolích Jé
a Děkuji.
Sluší se zmínit pořadí, v jakém se externí členové
KráKá dostavili na naše současné působiště (ano, už zase bydlíme jinde, leč
nemá cenu to rozvádět): Nejprve se ukázala Kalamita, čímž všechny dokonale
zaskočila. Potom přišla Káťa (a s ní tvaroh) a nakonec, mnohem později,
Klobouček. Tato dlouhotrvající nekompletnost některé z nás prudce zasáhla,
jiné spíše probudila k činnosti. Pokud je mi známo, slzy se neobjevily ani
v jednom z případů.
Každý z hostů si kromě klasických druhů občerstvení
(sušenky, chipsy, arašídy, víno) mohl dopřát ještě výborné řízky
s bramborovou kaší (nečekaný dárek od vločky ovesné) a rumové palačinky
s tvarohem (velké díky Káti za to druhé balení tvarohu). To celé
doplňovala vodní dýmka, tabák Golden Fakher – Eskaradain apple. Fotilo se
sporadicky, a tak neexistují žádné důkazy o tom, že nelžu. Existující
fotografie bych nemohl zveřejnit ani kdybych je měl. Ale to je nejspíš jedno.
Obávám se však, že o druzích pochutin a jejich množství toho
vím mnohem víc, než o zábavě, jež se provozovala. Nejsem tedy nejvhodnější
kandidát na autora tohoto článku. Žel, jsem z autorů jediný…
Ještě než tento chaotický nákupní seznam zakončím, měl bych
zmínit, že jsme ve stejný večer viděli první díl Hobita. Taktéž se sluší
poděkovat Kloboučkovi s Luborem za jejich lásku k alkoholu a mému
tělu za ochotu vstát po třech hodinách spánku do práce. A to je vše. Nyní
budeme podstupovat psychickou přípravu na Silvestra. S trochou štěstí o
něm nebudu psát já.