-Slečno, promiňte mi to vyrušení, ale nemohu se nezeptat.
Jak se vám líbí můj park?
-Cože?
-No ano, můj park. Ovšem v této realitě by to byl
pochopitelně náš park. Pokud bychom o něm ale nezačali mluvit ještě
s někým. To by se pak sice stále jednalo o náš park, leč počet vlastníků
by se zvýšil. Proto to raději zjednodušuji a říkám můj park.
-
Tak přesně k takovému rozhovoru nikdy nedojde. Už jenom
proto, že se na podobnou věc nehodlám ptát. A ač si nenárokuji žádná autorská
práva, pochybuji, že by měl někdo jiný chuť pokládat tento druh dotazů. No, a
protože jsem dodržel všechny podmínky správného amatérského autora (ego, ego,
zdánlivě potlačené ego), mohu směle pokračovat dál. Tedy, mohl bych, kdyby bylo
o čem (falešná skromnost). Tak. Teď již opravdu můžu…
Existují situace, o nichž bychom se nejraději nezmiňovali.
Stejně tak jsou v naší paměti uloženy vzpomínky na události, jež si dle
našeho názoru zaslouží alespoň dva řádky textu. Přestože se může ostatním zdát,
že se nejčastěji zmiňujeme o té špatné kategorii, v naších myslích je to
právě naopak. Už jsem opět u toho rozdělení na my a oni. Přiznám se, že při psaní tohoto blogu občas tak úplně nevím,
kdo všechno do toho my patří. Určitě
já, o tom není pochyb. Taktéž má drahá vločka (a nikoli z donucení). Jenže
kdo dál? Mí přátelé. O nich bych přeci nemohl pochybovat.
Nevím, jestli jsem to již náhodou někdy nepsal, ale jestliže
se někde objeví věta vyjadřující jistotu ohledně něčeho, co bych já (nebo
kdokoli jiný) nemohl či nedokázal udělat, můžete si být jisti, že nad tím budu
alespoň přemýšlet. Většinou pak ona myšlenka ztroskotá na neschopnosti
myslitele. To je třeba poznamenat. Kdo jiný by tedy mohl více pochybovat o
svých přátelích, nežli já? No vážně, kdo? (Až si budete psát svůj článek na svůj
blog, můžete si také tvrdit, co chcete – většinou to takhle funguje) Ovšem
pokud pochybuji já o nich, mohou docela klidně oni pochybovat o mně, ne? To
není moc přátelské. Zato lidské je to až až.
Nuže, jak to tedy ve skutečnosti je? Vzpomeňte si na úvod
tohoto článku (skutečnost je občas hodně nejednoznačný pojem). Troufnu si
tvrdit, že mám pravdu. Ano, rosteme od sebe. Nedá se s tím nic dělat,
jedná se o zcela přirozený proces, lehce ovlivněný tím, co jíme. A až se jednou
stane nevyhnutelné, totiž že mne začnete štvát, využiji situace. Přijdu za vámi
a vy mi budete moci říct, jaké to je. To abych věděl, co od toho očekávat.
A to by mělo být vše. Jenže není. Abych dovedl všechna
témata k nějakému závěru, musím zmínit ještě dvě věci. Jestliže je člověk
tvor egoistický, pak o autorovi to platí dvojnásob (přesně: dvojnásob a tři
palačinky). Proto je logické, že autor v otázce kdo jsme my a kdo jsou oni snadno dojde z závěru, že všechno
je my. Na to je třeba nezapomínat. A fakt, že mám cestou do práce takové nápady
na dialog, vůbec neznamená, že jsem se nedíval celou dobu na informační tabuli
se jmény zastávek.
Teď už je to vše.