čtvrtek 14 2013

Ten, který vraždil


Jmenoval se Stehlík. Nebo tak nějak. Rozhodně se nejmenoval nijak líp. Ví se to toho o něm málo a i to málo je zatíženo přikrášlováním. Například není vůbec jasné, jestli se při svých cestách opravdu dostal až do Hodonína a co by tam vlastně vůbec hledal. Co však je více než jasné, je to, že jeho příběh začíná jednoho chladného prosincového rána.

František Stehlík měl v tu chvíli docela optimistickou náladu. Nebo alespoň tak by to popsal, kdybyste se ho zeptali. Výhody cereální snídaně se zdrojem vápníku jsou ty, přemítal František dolévaje si džus, že se moc ptát nemůže. Jedinou dosud doloženou otázkou je: „Budeš mě ještě jíst?“
František často do ticha snídaně pronášel polohlasem různé myšlenky. Měl díky tomu pocit, že nejí sám. Dokonce si pro ty příležitosti vypůjčil od spolužačky starší diktafon. Byl to překvapivě malý přístroj, který však Františkův hlasový výstup příliš nevylepšoval. Dalším problémem u takto komponovaného dialogu byla časová odezva.
„Máme dnes ale veselé počasí,“ řekl František.
Potom chvíli přemýšlel, než vzal diktafon a řekl: „Jak to myslíš, veselé?“
„Jak to myslíš, veselé?“ zopakoval poslušně přístroj.
Opět bylo chvíli ticho.
„No, tak předně je středa-“ začal František.
Byl to jeden z mnoha důvodů, proč vstával tak příšerně brzo. Byl sice potom nevyspaný, ale cítil, že ho to udržuje v konverzační pohotovosti. Dnes ho to však paradoxně odvádělo od skutečných problémů. Jak si promýšlel vhodnou odpověď, sahal nepřítomně po sklenici s džusem.
„Sakra!“
Převržená sklenice vyvrhla veškerý svůj obsah a jako starozákonní mstitel zaplavovala jídelní stůl.
„Kurva!“
Studijní materiály dychtivě nasávaly tekutinu. František se je sice pokoušel zachránit, ale zatím se mu dařilo pouze jednotlivé listy trhat na kusy. Když nabyl dojmu, že už nemůže být hůř, zabloudil pohledem k diktafonu.
„Proboha!“
Kdyby mohl, nahrál by si to, aby následná ozvěna dokreslila dramatičnost celé situace. Opatrně diktafon zachránil z louže ovocného koncentrátu a prohlížel si ho.
Kolik toho asi vydrží běžný diktafon? Přemýšlel. Není to třeba nějaký model pro válečné zpravodaje? Usoudil, že nejspíš ne a raději odnesl přístroj do koupelny. Tam namočil kousek ručníku a celou postiženou oblast utřel. Chystal se zrovna operaci zakončit jemným a pečlivým vysušením, ovšem plastová krabička mu vypadla z rukou, odrazila se od hrany umyvadla, opsala elegantní oblouk a na dva doteky se ponořila do odpadu záchodové mísy.
František tak vinou architektovy zlomyslnosti a vlastních nešikovných končetin mohl jen vyděšeně zírat na uklidňující se hladinu vody. Stál tam jako přimrazený a přemýšlel, co dál. Najednou se z ničeho nic rozpohyboval, natáhl ruku a spláchl. Příliš pozdě mu došlo, že se nejednalo o nikterak rozumné řešení. Diktafon již nenašel. Dokonce ani, když mu na chvíli vevnitř uvízla ruka a on měl strach, že se udusí. Bylo po všem.
***
Chvíli mu trvalo vzpamatovat se z šoku a odhodlat se čelit způsobeným problémům. František se rozhodl počkat do pondělí. Potkával se s Anežkou, jíž odplavený diktafon patřil, na většině hodin. S pocitem nevyhnutelnosti se v posluchárně posadil na své obvyklé místo a čekal. Objevovali se spolužáci a spolužačky, ale Anežka nikde. S příchodem vyučujícího začal doufat, že Anežka dnes nepřijde. Mohla si třeba zlomit nohu. Při lyžování v Alpách. A jak volala o pomoc, přivolala na sebe lavinu. S trochou štěstí ji najdou až v pátek a on bude mít další víkend na vymýšlení výmluvy.
S přibývajícími hodinami však začínal mít strach, aby to celé nebyla až příliš pravda. A když školní den skončil, vyrazil pln obavy a naděje na zastávku. Jeho relativní klid však neměl dlouhého trvání.
„Franto! Franto!“ známý dívčí hlas mu proměnil nohy v kořeny staletého stromu. František doufal, že je jehličnan a uvažoval, jestli fouká dostatečně silný vítr. Nefoukal.
„Franto, ahoj,“ hlas už byl u něj.
Otočil se a spatřil, že to vůbec není Anežka. Jak by taky mohla? Vždyť i kdyby ji už našli, takhle brzy ji se zlomenou nohou nikam nepustí. Leda by jim řekla o tom diktafonu.
„Franto.“
„Hm?“
Dívka mu cosi podávala. Odlepil svůj zrak od asfaltu a zamířil jej opatrně nahoru. Doufal, že slečna není nějak vyzývavě oblečená, aby ho pak nepřistihla, jak na ni zírá. Zvědavost za ty následky nestála.
„Hm,“ řekl místo poděkování, když si od ní vzal propisku. Byla teplá od její dlaně. Snažil se na to nemyslet a podívat se jí do očí, ale byl přitahován jejími botami. U země to přeci jen bylo bezpečnější.
Dívka ještě něco řekla a potom konečně přijela Frantova tramvaj. Vděčně nastoupil, rozhodnutý ujet všem problémům. O deset metrů dál mu to rozhodnutí zkazil semafor.
 ***
Přesto se mohl František cítit o něco svobodněji. Alespoň do dalšího dne, kdy se ukázalo, že Anežka buď v Alpách nebyla anebo si prostě jen zapomněla zlomit nohu. Snažil se vyhýbat zmínkám o diktafonu, ale když ho sama oslovila, nevydržel to a přiznal se.
„Aha,“ bylo jediné, co řekla.
Pak si našel záminku, aby mohl odejít ven a ten den se už do školy nevrátil. Beztak ho čekaly jen samé nudné přednášky. Po zbytek dne tedy tiše trpěl s vypnutým telefonem. Bál se, že by mu Anežka mohla zavolat.
V noci se mu zdálo, že ho navštívily tři sudičky. Chtěl jim říct, že není malé dítě, ale našel chrastítko, a tak o ně ztratil zájem. Sudičky něco pronášely vážnými hlasy. Potom se jedna z nich proměnila v Anežku v sukni. Anežka sukně nikdy nenosila, ale v tomto snu jí to moc slušelo. František už věděl, o co jde, ale probudit se nedokázal. Zdálo se mu, že se líbají a pak bylo studem všechno rozmazané, načež přišel úsměv a ona mu říkala, že ho taky miluje. On potom vstal a šel jí udělat snídani. Dal si na ní záležet.
„Ty dnes nejdeš do školy?“ zeptala se ho, když jí slavnostně prezentoval roztřesený krajíc chleba.
Přesně v ten okamžik se měl probudit. Jenomže on s ní strávil celé dopoledne a ze snu ho vystrnadila až připálená vajíčka. Popadl telefon, aby zjistil, že je vypnutý a nejde zapnout. Naštvaně, neb tušil, že musel pořádně zaspat, odklusal do koupelny a telefon utopil v hlubinách vlastní moči.
***
Následující dva týdny byly pro Františka utrpením. Dařilo se mu sice vyhýbat se Anežce, ale ztratil tím jedinou záminku ke kontaktu s okolím. Stále častěji za ním však chodila do snů a chovala se mnohem přívětivěji a rozmazaněji, než kdy ve skutečnosti. Zdálo se mu, že je vlastně šťastný.
Jenže pak se opakovala příhoda s mobilním telefonem, která mu připomenula všechny ty nepříjemné události. Ve snech ho začal navštěvovat spláchnutý diktafon. Neobviňoval, jen z něj kapala voda. A když se zastavily hodiny v kuchyni, došlo mu, že je prokletý. Nesl to však statečně. Koupil si blok a novou propisku (ta stará byla ještě teplá od její dlaně) a rozhodl se cestovat. S pomocí nástěnné mapy si naplánoval trasu a vyrazil do internetové kavárny hledat spoje.
Děsil se, že by tam mohla být spousta lidí a všichni by znali jeho heslo k mailu, a tak si zvolil dobu, kdy něco takového nebylo pravděpodobné. Vešel dovnitř. Obsluha ani nevzhlédla od monitoru. Nebyl si tak úplně jistý, jak to celé funguje, ale bál se, že když se zeptá, bude si ho ten chlap pamatovat. Proto si raději sednul a tvářil se, že ví. Podíval se na monitor a zděsil se. Byl černý. V jeho odrazu se na něj křečovitě šklebil on sám.
„Zase jsi to rozbil,“ říkal tiše.
Zkusil si přesednout, ale situace se opakovala. Pak ještě jednou. V předtuše něčeho děsivého se rozhlédl kolem sebe. Všechny počítače na tom byly úplně stejně! Zděšeně zavadil pohledem o monitor, do nějž civěl ten chlap. Ten se na něj z ničeho nic podíval. František věděl, že by se naštvanému muži neubránil. Kdyby na to přišlo, tak naštvané ženě také ne. Možná předškolákovi, kdyby to byl sirotek, aby pak nemohl žalovat. S pocitem viny se rozběhl pryč.
***
Ani nevěděl, jak se octnul tam, kde byl. Bál se zeptat místních a žádné cedule si nikde nevšimnul. Když se nad tím zamyslel, neměl ani jistotu, zda byli všichni ti lidé místní, nebo jen cestující, kteří se zalekli blikajících světel ve vlaku. To byl taky důvod, proč raději vystoupil. Nechtěl mít nikoho na svědomí. Snad, být tak komiksový hrdina… Ale on komiksy stejně nečetl.
Jednu noc zůstal schovaný v čekárně na nádraží, které někdo ukradl vchodové dveře. Asi feťáci, říkal si. Věděl, že kdyby ho tady přistihli, chtěli by na něm experimentovat. A jestli opravdu tak lehce vraždí elektroniku, mohli by ho používat k vykrádání bank. On by se časem sblížil s velitelkou toho malého gangu, Magdalenou Ostrou, a plánoval by s ní budoucnost.
„Poslední akce a končíme,“ slíbila by mu, zatímco by ho Karel s Petrem prohodili oknem a on by se zkušeně odkutálel až k přepážkám. Jenže tam už by na něj čekali. Ještě než ho odsoudili k doživotí, probudil se zimou. Dospěl k rozhodnutí, že kdyby přišli feťáci, bude dělat, že je graffiti. Ráno se přemohl, nasedl do prvního vlaku a jel dál.
***
A jezdil tak dlouho, dokud ho nechytil pozorný průvodčí. Protože neměl František platný lístek, hodlal mu dát pokutu. Jenže on neměl ani peníze, a tak ho chtěl jen na nejbližší zastávce vyhodit. Naštěstí se k tomu již nedostal. Ve Frantovi se při tom tlaku cizí ruky cosi zlomilo. Přijal svou sílu a poddal se jí. Pohybem ruky zastavil vlak.
„Nechte mě, jsem vrah!“ křičel na celé kupé.
Poslechli.
Potom dlouho spal, protože zastavit celý vlak, to není tak jednoduché. Když nabral síly, zjistil, že se o něj zajímá příliš mnoho lidí. Zprvu si jich nevšímal, ale oni ho nakonec otevřeli a on se vysypal. Řekl jim vše. Překvapilo ho, jak se mu najednou ulevilo. I to jim prozradil. Usmáli se.
Jeho noví přátelé mu ušili kostým a on začal rozvíjet své vražedné schopnosti. Rozhodl se, že když už se mu to stalo, musí toho pořádně využít. Napsal proto mazlavými křídami žádost, aby ho hibernovali do doby, než začne válka proti strojům. To bude teprve užitečný! Toho večera k němu přišla Anežka a už u něj zůstala.




Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.