Nikomu se nechce umřít. Já jsem
otázku vlastní smrtelnosti vyřešil netradičně. Závětí. Zase tak netradičně to
nezní, co? Jenomže ono je to mnohem komplikovanější.
Tak nejprve jsem se nechal
zaměstnat na vysokoškolských kolejích. V Brně. Nic proti ostatním městům,
ale Brno. Ehm. Potom jsem si vytipoval dvacítku inteligentních a schopných lidí.
Postupně se mi podařilo vnutit jim k přečtení jednu (libovolnou) z mých
povídek. Pochopitelně to na nich zanechalo viditelné následky, ale nikdo nebyl
poškozen natolik, aby tím došlo k úbytku jeho kvalit. Těmto lidem jsem
potom oznámil, že jsem jim ve své závěti odkázal celou svoji tvorbu.
Pochopitelně by tím každý dostal jednu dvacetinu. Což ve výsledku znamená, že
výzkum lidského genomu, klonování a kdoví co ještě dostane brzy výtečné posily.
Krom toho mě na každém kroku hlídá
pětice osobních strážců, respektive tří strážců a dvou strážkyň. Všichni se
mimořádně snaží, aby nemuseli dědit. Čistě teoreticky by se obdobný pokus o
nesmrtelnost mohl vyzkoušet i vlastními potomky. Ovšem rodiče mají tendence své
děti značně přeceňovat.
Je mi jasné, co se vám na tom
nelíbí. Litujete jich, co? Nevěříte, že by dovedli zachránit to, co je
předurčeno shořet v žáru vlastních blbých nápadů. Nehledě na to, že čím
déle mne udrží ve světě živých, tím větší bude jejich nechtěné dědictví. Jistě
i oni nad něčím takovým museli přemýšlet. Jsou koneckonců inteligentní, ne?
Nuže, jak se zbavím vašich pochyb
a všech děr v logice tohoto článku? Nijak. Hodlám předstírat, že všechno
funguje. Ostatně, jsme na MÉM blogu.
No a když na to přijde, můžu ještě
strčit hlavu pod polštář.