Jak zajistit, aby radost ze smrti nebyla

Nikomu se nechce umřít. Já jsem otázku vlastní smrtelnosti vyřešil netradičně. Závětí. Zase tak netradičně to nezní, co? Jenomže ono je to mnohem komplikovanější.

Tak nejprve jsem se nechal zaměstnat na vysokoškolských kolejích. V Brně. Nic proti ostatním městům, ale Brno. Ehm. Potom jsem si vytipoval dvacítku inteligentních a schopných lidí. Postupně se mi podařilo vnutit jim k přečtení jednu (libovolnou) z mých povídek. Pochopitelně to na nich zanechalo viditelné následky, ale nikdo nebyl poškozen natolik, aby tím došlo k úbytku jeho kvalit. Těmto lidem jsem potom oznámil, že jsem jim ve své závěti odkázal celou svoji tvorbu. Pochopitelně by tím každý dostal jednu dvacetinu. Což ve výsledku znamená, že výzkum lidského genomu, klonování a kdoví co ještě dostane brzy výtečné posily.

Krom toho mě na každém kroku hlídá pětice osobních strážců, respektive tří strážců a dvou strážkyň. Všichni se mimořádně snaží, aby nemuseli dědit. Čistě teoreticky by se obdobný pokus o nesmrtelnost mohl vyzkoušet i vlastními potomky. Ovšem rodiče mají tendence své děti značně přeceňovat.

Je mi jasné, co se vám na tom nelíbí. Litujete jich, co? Nevěříte, že by dovedli zachránit to, co je předurčeno shořet v žáru vlastních blbých nápadů. Nehledě na to, že čím déle mne udrží ve světě živých, tím větší bude jejich nechtěné dědictví. Jistě i oni nad něčím takovým museli přemýšlet. Jsou koneckonců inteligentní, ne?

Nuže, jak se zbavím vašich pochyb a všech děr v logice tohoto článku? Nijak. Hodlám předstírat, že všechno funguje. Ostatně, jsme na MÉM blogu.

No a když na to přijde, můžu ještě strčit hlavu pod polštář.