Historie je fascinující. Naprosto. Popisy a
rekonstrukce toho, co si myslíme, že se stalo. Tehdy, kdysi, když byli lidé
ještě hloupí. A když si každý měl právo myslet, že konec světa se blíží.
Dnes jsme úplně stejně pitomí, jen se mnohem častěji
blíží Vánoce, než Apokalypsa. Příliš mnoho dalších rozdílů bychom ale nenašli.
Jistě, míra informací tehdy a teď je nesrovnatelná. Přesto všechny novinky
zpracováváme stejně. Snad za to může právě ta podobnost, že tak snadno
nacházíme paralely mezi minulostí a dneškem. A samozřejmě spolu s tím přichází
i nezbytné hodnocení. Tohle já bych
určitě nedělal. Všichni jsme vždy chytřejší, než ti, co chybovali. Ale
jakmile jde o naše vlastní špatné rozhodnutí, máme plné kapsy omluv. Zrovna pršelo. Nemůžu za to, že se během
přeháněk chovám jako debil.
Když mám chvilku čas, snažím se právě takto
analyzovat svoji minulost. A zjišťuji, že bych spoustu věcí vůbec neudělal.
Dlouho mne to mátlo, neboť moje osobnost se mění jen málo. Až dnes jsem na to
konečně přišel. Nejsou to moje vzpomínky. Vše, co se dá nazvat neúspěchem, je
dílem jiné osoby. Ta je mi natolik podobná, až jsme si vyměnili (snad omylem)
vzpomínky. Tak jako si mohou dva rozdílní lidé vyměnit kufry, vypadají-li oba
na první pohled stejně. Kufry, ne lidé.
Ovšem čím víc nad tím uvažuji, tím se mi zdá
pravděpodobnější, že došlo k poněkud problematičtější výměně. Jistě jsem
byl původně mnohem úspěšnější a sebevědomější. Teď okupuji pozici, která
nepatří zrovna mezi ty dobré. Takže gratuluji, neznámý zloději lepší existence,
povedl se ti vskutku husarský kousek. To, co neslyšíš, je můj aplaus. Místo
toho uznale kývám hlavou. Jsi na tom tak, jak bych mě být já. Ale neboj se.
Dokázal-li jsi to ty, jistě si s tím poradím též. Najdu si, co mi právem
patří. Protože historie je neměnná, upravovat se dají pouze její výklady. Zato
budoucnost, s tou už se dá pracovat opravdověji.
Možná to zní nespokojeně. Nevěřte mi.