Nadcházející událost se týká mého dědy a jeho 80. narozenin,
které vlastně nechce slavit. Rozhodně ne někde mimo úzký kruh nejbližší rodiny.
Jenomže všichni kolem mají jinou představu. Rodinné oslavy jsou totiž o něčem
úplně jiném. Řekl bych, že největší radost z nich mají lidé kolem. Jejich
představy o tom, co by se mělo a co by měl chtít oslavenec, jsou bohužel
poněkud tradiční. Minimálně v regionu, z nějž pocházím (a kam se jen
čas od času vracím, abych si připomenul, že už tam nepatřím). Trochu je mi líto,
že dědovi není víc a že nemá jistý kouzelný předmět, díky kterému by se mohl
stát neviditelným. Dopředu ale říkám, že nikam nejdu. Příběhy jsou od toho, aby
byly vyprávěny, ne prožívány. Proto si na oslavu beru knihu…
Ať už se nám daří jakkoli, každý prožitý rok je svým způsobem
úspěch. A jakmile se ty roky naskládají do většího celku, začnou nám příbuzní
připomínat, jak skvělé to je. Přitom my si nejvíc uvědomujeme dvě zásadní věci.
Lidi kolem nás z nějakého důvodu stárnou a my potřebujeme víc a víc
odpočinku. Nejlepším způsobem, jak neoslavit životní jubileum je zúčastnit se setkání,
z nějž nemůžete odejít jako první a kde na vás čeká spousta zbytečných
předmětů, které ve specializovaných obchodech vydávají za dárky.
Samozřejmě existují lidé, kteří netouží po ničem jiném a
jsou dokonce ochotni stát se jubilanty. Jen bych byl rád, kdyby si to nechali
pro sebe. Pozvali nás na svoji oslavu, tak jim to musíme vrátit, je nejsmutnější
z řetězáků
Chtěl bych si nastavit upomínku pro své značně zkušenější
(čili starší) já: Nesnášíš rodinné oslavy a nikdo tě nepřinutí změnit názor.
Pokud se tedy v 50 nevydám na delší výlet a nevrátím se s docela nenápadným
suvenýrem.
Protože do školy už mne asi nikdo nedostane…