Ztratit se ve stereotypu je až příliš snadné. Opravdu. Jistoty mají chuť klidu a vyrovnanosti. Ambice? Touha? Nic se nevyrovná vědomí, že naprosto přesně víte, jak bude každý den probíhat. A jakékoli vypadnutí z rytmu s sebou přináší strach. Co teď? Povede se mi dostat zpátky? Občas dokonce zvažuji, zda je takový návrat třeba.
Samozřejmě,
že je. Co bych jinak se svým životem dělal? Vymýšlel nové cesty? Objevoval již
vymyšlené? Ale no tak. S tím správným stereotypem se dá dožít až do… Dožít. Na
tom přece není nic složitého.
Téměř
každou neděli večer nemyslím na nic kromě pondělí. Procházím si jednotlivé body
zítřejšího dne, abych se ujistil, že na nic nezapomenu. Vstát v sedm, probudit
děti (nebo je aspoň dostat z postelí), nachystat snídani, jít příkladem a
obléct se. Doprovodit děti do školky. Rozloučit se. A potom jít zpátky domů.
Občas cestou něco vyzvednout, něco koupit nebo zařídit. A po návratu tak dlouho
vymýšlet, co s volným časem, až nastane čas pustit se do pracovních povinností.
Být talentovaný, plýtval bych potenciálem. Takhle jenom existuji v rámci
limitů. Dost daleko od zdí. Ano, mohl bych se věnovat něčemu užitečnějšímu nebo
alespoň zajímavějšímu. Ale co z toho? Mnohem pohodlnější je nechat se časem
dotlačit zpátky ke stereotypu.
Pondělky v
práci jsou relativně klidné. Korporát mi dává prostor, abych si opět zvykl na
prostředí a atmosféru neustálých diskusí na konferenčních hovorech a na e-maily
o tom, že naše společnost je synonymem pro budoucnost. Týmový duch, kreativní
řešení, spolupráce a odhodlání plnit cíle. Mám pro podobné zprávy zvláštní
složku, jejíž název se rýmuje s mým jménem. A stále se mi daří předstírat, že
mi na tom všem záleží.
Stereotyp
je fajn. Dokud nemá člověk na chvíli čas ohlédnout se. Už vím, proč je tento
prvek tak oblíbený v mýtech a pohádkách. A raději se neohlížím. Některé dveře
se prostě neotevírají.