Občas se objeví nějaká drobnost, která potěší. Třeba jako když vedu dceru do školky, podzimní slunce nasvítí katedrálu a já mám chuť se zastavit a chvíli jen tak sledovat, jak si světlo hraje s církevní architekturou. Necítím zbožnost nebo bázeň před institucí (anebo před tím, co dotyčná instituce chce reprezentovat0, ale vytvářím si vlastní myšlenky a představy na základě dané scény. A hned po těch pár minutách kochání se (které samozřejmě nemám, protože dcera se chce dostat rychle do třídy) bych se milerád posadil někde v kavárně, vytáhl blok a pokusil se z toho pocitu dostat aspoň pár slov.
Jsou
věci, které považujeme za dané a neměnné. Jistě, občas může ráno pršet nebo být
zataženo, ale ta katedrála tam bude stát i tak. A já ji pravděpodobně budu
následujících několik let potkávat každý den, vyjma období dětských nemocí a času
letních prázdnin. Což mimo jiné znamená, že do té kavárny se dřív nebo později
dostanu. Pokud si to ovšem neříkají všichni potenciální zákazníci a daný podnik
mezitím nezkrachuje.
Cestou
domů pak míjím většinou ještě zavřené stánky politických subjektů, které se
snaží přesvědčit nepřesvědčené. Čtu si jejich předvolební hesla skládající se z hrozeb
a slibů. Někdo chce všechno zlevnit, jiný deklaruje ochotu věci měnit, někde se
zapřísahají efektivitou, 21. stoletím či slušností a někteří hlavně varují před
ostatními. Teď jde o všechno. Stejně jako ve všech volbách od doby, kdy
přestala být volební účast povinná. A i tohle beru jako samozřejmost. Jednou za
čas se budou ambiciózní lidé zajímat o to, co si myslíme. Případně jim bude
záležet na tom, abychom si mysleli to, co chtějí. Změní se to někdy? Snad ne,
protože jediná představitelná změna by dle mého spočívala v útlumu tohoto
občasného zájmu. Nevěřím v přímou demokracii, neboť tato stojí na občanském
zájmu a informovanosti. Už tak volby rozhodují pocity. Je tedy dobře, jsou-li
tyto pocity odříznuty od schopnosti přímo věci měnit. Zároveň si nedovedu představit,
že by politici a političky nalezli motivaci své záměry vysvětlovat. Jednou je zvolíme
a potom už počítáme, že to nějak dopadne. Myslím, že v tomto ohledu se
pohybujeme v rámci zákona nabídky a poptávky. A je jenom na nás, jak často
se chceme politikou opravdu zabývat. Čím menší pozornost těmto věcem pravidelně
věnujeme, tím míň se toho dozvíme a o to větší váhu mají emoce.
Nebude
to trvat dlouho a na předvolební sliby zapomeneme. Stánky s hesly nahradí
budky s občerstvením a drobnými dárky a nás bude mnohem víc zajímat,
jestli letos konečně seženeme formu na perníčky ve tvaru ptakopyska. Dokud se
opět neukáže, že na našem hlasu záleží. Pro budoucnost národa, dětí, vnoučat a
výši důchodu. Aspoň dokud si nevybereme tu správnou kandidátku. Nic není tak
pomíjivé jako chuť horkého, přeslazeného nápoje na vánočních trzích. Nebo jako
sliby lepších zítřků.
Co
tím chci říct? Nic. Možná jsem špatně zadal klíčová slova pro AI, nebo prostě
jen sedím s kávou a rezignoval jsem na snahu dávat smysl. Vymluvím se na
záměr zobrazit, jaký je svět doopravdy a objednám si ještě jeden cheesecake.