úterý 03 2007

Nechtěné úterý, aneb Tak teda jo...


Některým lidem se nedá věřit. Tím nechci naznačit, že bych k nim patřil, to ne…ale…

-Hej, kámo, ty patříš k nám?
-Ne, s někým si mne pletete.
-Jo, není náš… Tak pojď...
-Kam?
-Tam, kam nejdeme my…
-Aha… A to je?
-To není.
-Hm…
-…mH
-Co to děláte?

A tak dále… Občas se stane, že člověk lže sám sobě.

-To zvládnu. Všechno bude v pohodě, já to zvládnu, zvládnu to. Bez problémů… Klídek…

Jenomže pravda se neúprosně přihlásí o svá práva a mozkovnou pak zní cenzurované:

-Jejdanánky, asi to nezvládnu…

Je ještě spousta jiných lží, které se užívají při různých příležitostech… Na lačno, po jídle, třikrát denně… Ale tím se nebudeme zatěžovat...
Nám stačí vědět, že lež existuje, že má krátké nohy, ale dost peněž, aby si mohla najmout pravdu, která naši malou lež teďka nosí všude možně i nemožně…

-Stačí to takhle?
-To posoudí oni…
-A jak to přijde tobě?
-Je to na nich, kolego.
-Neříkej mi kolego…
-Dvojče jsi mi už zakázal.
-Tak ti zakazuji i toho kolegu.
-Ano, klone.
-Ach jo…
-Děje se něco?
-Nemluv se mnou!
-Mluvím tedy k sobě, ke své polovině osoby jménem KI.
-Jsi velmi protivný.
-Ale jak k tobě nemám mluvit, když ty… Ale no tak…

Dost! Všechno chce klid, a hlavně dostatek spánku. I já. Iá. Takže…

Rozloučím se dnes poněkud netradičně – tečkou. Tady ji máte:
.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.