Dobrý
den, vážení čtenáři (předpokládám, že žádné čtenářky si tohoto článku ani
nevšimnou, protože je příliš pitomý). Dnes pro vás mám dokonalou chuťovku v
podobě docela krátkého rozhovoru s-
-Dobrý
den.
-Ještě
mi nelez na papír, až za chvilku.
-Aha.
Omlouvám se.
-Anebo
víš co? Začneme rovnou. Ty by ses mi pak někam ztratil.
-To
není pravda!
-Ale
je. Pořád to děláš.
-Ne.
-Ano.
Vždycky, když tě potřebuji, vypaříš se jako myšlenka na učení.
-Nepovídej,
že mne někdy potřebuješ!
-Nepovídám,
píšu to.
-To je
skoro totéž.
-Myslíš?
-Jistě.
Možná je psané slovo ještě mnohem nebezpečnější.
-Vážně?
-Umíš
se dobře divit skutečnosti, kterou znáš.
-Umím?
-No,
přesně o tom mluvím.
-Píšeš?
-Ne,
ty píšeš. Já jenom ti jenom našeptávám, co bys mohl ještě do tohoto nesmyslného
článku přidat.
-Jsi
hodný.
-Já
vím.
Jsem
hodný, vážení čtenáři. Jsem ten nejhodnější humanoid, který se kdy vydával za
člověka. Upřímnost je mou osmou sestřenicí z desátého lokte… A to už něco
znamená. Možná nic důležitého, ale když si to nebudete myslet příliš nahlas,
nikdo se to nedozví.
Jsem
hodný, upřímný… Jsem nevinnost sám... sama…. Moc hezky to nevypadá, věřte mi.
Ale
jsem. To je hlavní.
(Zazní
výstřel z vodní pistole a pisatel se zhroutí na logaritmickou rovnici, která
tak nebude nikdy nalezena a vypočítána. Smutné!)
A
nejkrásnější na tom všem je fakt, že vím. Že znám. Že chápu. Míň, než bych měl,
ale přesto…
(Tematicky
labilní středa se utrhne z čokolády a zasedne druhého autora. Vzhledem k
nebezpečí práce na tomto článku klesla poptávka po spisovatelské profesi o 99 %,
přičemž zbylé procento představuje stupidní spisovatele)
Loučím
se s loučí a za zvuků pohřebního pochodu…
Karneváááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááál!