Bylo
nebylo, za Osmým Čokoládovým Dortem, jedno malé království. Vládla tam královna
Jsemína Hezká. Byla mladá a její manžel zemřel na Honu králů, aniž by zanechal
potomka. Bylo tedy na Jsemíně, aby nenechala svůj rod vymřít. Navštěvovala
sousední země a nabízela svou ruku i s celou korunou, svou nohu s houpacím
křeslem, celé své tělo s polovinou levé boty, ale nikdo ji nechtěl. Královna
byla velmi zoufalá. Mnohem zoufalejší, než si kdokoliv z vás dovede představit.
Až na toho pitomce, co nezanechal potomka – jeho zoufalství trvalo ovšem pouze
2, 35 minuty, než se jeho tělo velmi efektivní cestou zbavilo krve.
Mimoto
se musela královna postarat i o svou zem. Bohužel nevěděla, co si s takovými
povinnostmi a potřebami počít. Mladé vdově chyběly zkušenosti a nějaká ta dobrá
rada. Naštěstí se problém s vládou vyřešil sám. Za dva roky proběhla v zemi
revoluce, královna byla popravena a lid nastolil demokracii. Protože však
neměli dost židlí, ti chudí zase seděli na zemi. I rozhodli se zopakovat
myšlenku revoluce, tentokráte s menší obměnou. Svrhli vládu, zabavili majetek
bohatým a ty pak postavili před soud. A ten rozhodl. Spravedlnost, soudci i
kati pracovali přesčas, bez nároku na příplatky. A to se jim nelíbilo. Proto si
řekli, že by možná nebylo špatné konečně vyzdvihnout ty pravé myšlenky
revoluce.
Při
krvavém masakru zemřelo 50 000 soudců, 60 katů a milion kusů zeleniny. Tak
zakončili trénink a započali revoluci na ostro. Dříve prostý lid, nyní
nejbohatší vrstva obyvatel, nechali revolucionáře bez milosti popravit. Když
umíral poslední představitel vládnoucí kasty obyvatel, uvědomil si chybu, jíž
se dopustili. Ale bylo pozdě.
Během
stovek let se soudci a kati promíchali jako karty. Dnes patří Unie Ovocných
paragrafů a Levné smrti mezi šestnáct nejvyspělejších států planety Žemle.