První díl
LENKA -Běž pryč.
HONZA -Proč?
LENKA -Prostě běž pryč. Chci být sama.
HONZA -Tak fajn.
LENKA -Počkej, kam jdeš?
HONZA -Pryč?
LENKA -Ale já myslela jinam pryč. Ne tam.
HONZA -Asi ti nerozumím.
LENKA -Ne to tedy nerozumíš.
HONZA -A kam jinam bych teda měl jít?
LENKA -Ven?
HONZA -Mrzne.
LENKA -Je prosinec, to se občas stává.
HONZA -Leni.
LENKA -No co? Střední Evropa.... Morava prostě není Hawai.
HONZA -Hele.
LENKA -Co?
HONZA -To je teploměr.
LENKA -Jo. Teploměr vidím. Ale co s ním?
HONZA -Je mu zima.
LENKA -Teploměru?
HONZA -Podívej se. Je tady.
LENKA -Ano.
HONZA -Neměl by být venku?
LENKA -Venku je čidlo. Tohle je displej. A to celé je teploměr. Takže ano, teploměr JE venku.
HONZA -Mínus pět stupňů Celsia.
LENKA -Teple se obleč.
HONZA -Já nechci ven.
LENKA -Prosím.
HONZA -Mrzne.
LENKA -Já vím.
HONZA -Jsme snad v Rusku?
LENKA -Vidíš tady někde vodku?
HONZA -Ne.
LENKA -Nezapomeň si vzít čepici, zlato.
***
HONZA -Ahoj.
PETR -Čau. Co ty tady?
HONZA -Říkal jsem si, že bych se mohl zkusit zastavit na návštěvu.
PETR -Aha.
HONZA -Můžu dál? Venku je docela zima.
PETR -No, víš, Honzo...
HONZA -Díky.
MARIE -Ahoj.
HONZA -To...
PETR -To je Marie.
HONZA -Těší mne.
MARIE -Mě taky.
HONZA -A támhle to je asi její oblečení, hm?
PETR -Mám vás představit?
HONZA -Když budeš tak hodný.
PETR -Takže tady to u nočního stolku je tričko, to se nosí na horní polovině těla. Zelené tričko, to je můj kamarád Honza, Honzo, tohle je zelené tričko. Pak tady máme... Jo, tady kousek dál je podprsenka. Ta se používá-
HONZA -Já vím k čemu je podprsenka.
PETR -Fajn. Bude vadit, když vás nepředstavím? Ona totiž zrovna plní svůj účel.
HONZA -Prosím?
PETR -Leží na zemi.
HONZA -Aha.
PETR -Když už jsi tady, dáš si něco?
HONZA -Ne, nejspíš už tady zase nebudu.
PETR -Fajn.
HONZA -Zavolám ti.
PETR -To určitě udělej.
HONZA -Tak zatím. Těšilo mne, Marie.
MARIE -Mne taky.
HONZA -Ahoj, tričko a... Ahoj.
***
DAVID -Nazdar.
HONZA -Ahoj. Poslyš, nemáš náhodou u sebe nahatou ženskou, že ne?
DAVID -Já? Kde?!
HONZA -Zapomeň na to. Můžu dál?
DAVID -Klidně. Dáš si něco?
HONZA -Čaj.
DAVID -Mám jenom kafe.
HONZA -Tak kafe.
DAVID -Co tě sem přivádí?
HONZA -No, šel jsem náhodou kolem a říkal si, že bych se mohl zastavit na kus řeči.
DAVID -Cukr?
HONZA -Jo. Vlastně jsem-
DAVID -Neviděl jsi někde cukřenku?
HONZA -Ne. Víš, Lenka a já-
DAVID -Jak moc trváš na tom cukru?
HONZA -Moc ne.
DAVID -To je dobře. Takže, chceš mléko?
HONZA -Ne, díky.
DAVID -Fajn. Kde jsme to byli?
HONZA -Lenka mne poslala ven.
DAVID -Ven? Proč?
HONZA -Já... Nevím. Trošku jsme se nepohodli.
DAVID -Vážně?
HONZA -Jo. A přitom šlo o blbost.
DAVID -Chceš si o tom promluvit?
HONZA -Musím?
DAVID -Ne.
HONZA -Ne.
DAVID -Fajn.
HONZA -Díky.
DAVID -Není zač. Šlo o blbost?
HONZA -Jo.
DAVID -Zajímavé, že se dokážete pohádat kvůli blbosti.
HONZA -My jsme se nepohádali, my jsme se... Pohádali.
DAVID -Jak dlouho se znáte?
HONZA -Nevím.
DAVID -No tak.
HONZA -Já vážně nevím. Nikdy jsem to nepočítal.
DAVID -Tak dobře dva a půl roku. Za tu dobu jste se mohli naučit hádat jenom kvůli důležitým věcem, ne?
HONZA -Ne.
DAVID -Ne?
HONZA -Je to moc.
DAVID -Co je moc?
HONZA -Nemůžeme být spolu tak dlouho.
DAVID -Ale můžete.
HONZA -Vážně?
DAVID -Ano.
HONZA -Vždyť to není tak dávno, co jsem ji poprvé potkal.
DAVID -Čtyři roky.
HONZA -Tak dlouho?
DAVID -Čas běží i když se nekoukáš.
HONZA -A to mám věřit někomu, kdo měl čtyřky z matiky?
DAVID -Zkus to.
HONZA -Čas...
DAVID -Vytrvalý a neúnavný prevít.
HONZA -A den má pořád dvacet čtyři hodin?
DAVID -Pokud vím tak ano.
HONZA -A hodina šedesát minut?
DAVID -A minuta šedesát vteřin.
HONZA -A vteřina?
DAVID -Jeden tik.
HONZA -Prosím?
DAVID -Tady máš to kafe.
HONZA -Díky.
DAVID -Poslyš, myslím, že bys měl jít domů.
HONZA -Ty hodiny jdou správně?
DAVID -Ne.
HONZA -Takže není už tolik hodin, že ne?
DAVID -Ne, já... Jenom... Strašně rád posouvám ručičky sem a tam. Připadám si pak jako pán času.
HONZA -Aha.
DAVID -Kecám.
HONZA -Hm?
DAVID -Je už/teprve tolik hodin. Vyber si, co chceš.
HONZA -Musím jít.
DAVID -Jo, musíš.
HONZA -Díky za kafe.
DAVID -Za málo.
HONZA -Tak zatím.
DAVID -Čau.
***
HONZA -Leni?
LENKA -Ahoj. Nezmrznul jsi mi?
HONZA -Ne.
LENKA -No tak vidíš.
HONZA -Leničko, věděla jsi, že jsme spolu už tak dlouho?
LENKA -Kam tím míříš?
HONZA -Tohle je pro tebe.
LENKA -Jejda.
HONZA -Růže.
LENKA -Já vím. Děkuji.
HONZA -Přemýšlel jsem o nás.
LENKA -Ano?
HONZA -Vzpomínal jsem na den, kdy jsem tě potkal.
LENKA -To je hezké.
HONZA -Vůbec mi nedošlo, že od té doby uplynulo tolik času.
LENKA -Jo, nezdá se to.
HONZA -Čas běží rychleji, když se usmíváš.
LENKA -Tak se začneme mračit. Takhle.
HONZA -Ne, úsměv ti sluší.
LENKA -Díky. Úsměv je-
HONZA -Chtěl bych si tě vzít.
LENKA -Prosím?
HONZA -Chtěl bych... Žádám tě o ruku?
LENKA -Asi ano.
HONZA -Takže?
LENKA -Hm?
HONZA -Teď bys měla odpovědět.
LENKA -Ne.
HONZA -A... Ach tak....
LENKA -Ne ne jako ne, ale...
HONZA -Ale?
LENKA -Chci si to promyslet.
HONZA -Fajn. Zatím ti dám tu růži do vázy.
LENKA -Honzo?
HONZA -Ano?
LENKA -Miluji tě.
LENKA -Běž pryč.
HONZA -Proč?
LENKA -Prostě běž pryč. Chci být sama.
HONZA -Tak fajn.
LENKA -Počkej, kam jdeš?
HONZA -Pryč?
LENKA -Ale já myslela jinam pryč. Ne tam.
HONZA -Asi ti nerozumím.
LENKA -Ne to tedy nerozumíš.
HONZA -A kam jinam bych teda měl jít?
LENKA -Ven?
HONZA -Mrzne.
LENKA -Je prosinec, to se občas stává.
HONZA -Leni.
LENKA -No co? Střední Evropa.... Morava prostě není Hawai.
HONZA -Hele.
LENKA -Co?
HONZA -To je teploměr.
LENKA -Jo. Teploměr vidím. Ale co s ním?
HONZA -Je mu zima.
LENKA -Teploměru?
HONZA -Podívej se. Je tady.
LENKA -Ano.
HONZA -Neměl by být venku?
LENKA -Venku je čidlo. Tohle je displej. A to celé je teploměr. Takže ano, teploměr JE venku.
HONZA -Mínus pět stupňů Celsia.
LENKA -Teple se obleč.
HONZA -Já nechci ven.
LENKA -Prosím.
HONZA -Mrzne.
LENKA -Já vím.
HONZA -Jsme snad v Rusku?
LENKA -Vidíš tady někde vodku?
HONZA -Ne.
LENKA -Nezapomeň si vzít čepici, zlato.
***
HONZA -Ahoj.
PETR -Čau. Co ty tady?
HONZA -Říkal jsem si, že bych se mohl zkusit zastavit na návštěvu.
PETR -Aha.
HONZA -Můžu dál? Venku je docela zima.
PETR -No, víš, Honzo...
HONZA -Díky.
MARIE -Ahoj.
HONZA -To...
PETR -To je Marie.
HONZA -Těší mne.
MARIE -Mě taky.
HONZA -A támhle to je asi její oblečení, hm?
PETR -Mám vás představit?
HONZA -Když budeš tak hodný.
PETR -Takže tady to u nočního stolku je tričko, to se nosí na horní polovině těla. Zelené tričko, to je můj kamarád Honza, Honzo, tohle je zelené tričko. Pak tady máme... Jo, tady kousek dál je podprsenka. Ta se používá-
HONZA -Já vím k čemu je podprsenka.
PETR -Fajn. Bude vadit, když vás nepředstavím? Ona totiž zrovna plní svůj účel.
HONZA -Prosím?
PETR -Leží na zemi.
HONZA -Aha.
PETR -Když už jsi tady, dáš si něco?
HONZA -Ne, nejspíš už tady zase nebudu.
PETR -Fajn.
HONZA -Zavolám ti.
PETR -To určitě udělej.
HONZA -Tak zatím. Těšilo mne, Marie.
MARIE -Mne taky.
HONZA -Ahoj, tričko a... Ahoj.
***
DAVID -Nazdar.
HONZA -Ahoj. Poslyš, nemáš náhodou u sebe nahatou ženskou, že ne?
DAVID -Já? Kde?!
HONZA -Zapomeň na to. Můžu dál?
DAVID -Klidně. Dáš si něco?
HONZA -Čaj.
DAVID -Mám jenom kafe.
HONZA -Tak kafe.
DAVID -Co tě sem přivádí?
HONZA -No, šel jsem náhodou kolem a říkal si, že bych se mohl zastavit na kus řeči.
DAVID -Cukr?
HONZA -Jo. Vlastně jsem-
DAVID -Neviděl jsi někde cukřenku?
HONZA -Ne. Víš, Lenka a já-
DAVID -Jak moc trváš na tom cukru?
HONZA -Moc ne.
DAVID -To je dobře. Takže, chceš mléko?
HONZA -Ne, díky.
DAVID -Fajn. Kde jsme to byli?
HONZA -Lenka mne poslala ven.
DAVID -Ven? Proč?
HONZA -Já... Nevím. Trošku jsme se nepohodli.
DAVID -Vážně?
HONZA -Jo. A přitom šlo o blbost.
DAVID -Chceš si o tom promluvit?
HONZA -Musím?
DAVID -Ne.
HONZA -Ne.
DAVID -Fajn.
HONZA -Díky.
DAVID -Není zač. Šlo o blbost?
HONZA -Jo.
DAVID -Zajímavé, že se dokážete pohádat kvůli blbosti.
HONZA -My jsme se nepohádali, my jsme se... Pohádali.
DAVID -Jak dlouho se znáte?
HONZA -Nevím.
DAVID -No tak.
HONZA -Já vážně nevím. Nikdy jsem to nepočítal.
DAVID -Tak dobře dva a půl roku. Za tu dobu jste se mohli naučit hádat jenom kvůli důležitým věcem, ne?
HONZA -Ne.
DAVID -Ne?
HONZA -Je to moc.
DAVID -Co je moc?
HONZA -Nemůžeme být spolu tak dlouho.
DAVID -Ale můžete.
HONZA -Vážně?
DAVID -Ano.
HONZA -Vždyť to není tak dávno, co jsem ji poprvé potkal.
DAVID -Čtyři roky.
HONZA -Tak dlouho?
DAVID -Čas běží i když se nekoukáš.
HONZA -A to mám věřit někomu, kdo měl čtyřky z matiky?
DAVID -Zkus to.
HONZA -Čas...
DAVID -Vytrvalý a neúnavný prevít.
HONZA -A den má pořád dvacet čtyři hodin?
DAVID -Pokud vím tak ano.
HONZA -A hodina šedesát minut?
DAVID -A minuta šedesát vteřin.
HONZA -A vteřina?
DAVID -Jeden tik.
HONZA -Prosím?
DAVID -Tady máš to kafe.
HONZA -Díky.
DAVID -Poslyš, myslím, že bys měl jít domů.
HONZA -Ty hodiny jdou správně?
DAVID -Ne.
HONZA -Takže není už tolik hodin, že ne?
DAVID -Ne, já... Jenom... Strašně rád posouvám ručičky sem a tam. Připadám si pak jako pán času.
HONZA -Aha.
DAVID -Kecám.
HONZA -Hm?
DAVID -Je už/teprve tolik hodin. Vyber si, co chceš.
HONZA -Musím jít.
DAVID -Jo, musíš.
HONZA -Díky za kafe.
DAVID -Za málo.
HONZA -Tak zatím.
DAVID -Čau.
***
HONZA -Leni?
LENKA -Ahoj. Nezmrznul jsi mi?
HONZA -Ne.
LENKA -No tak vidíš.
HONZA -Leničko, věděla jsi, že jsme spolu už tak dlouho?
LENKA -Kam tím míříš?
HONZA -Tohle je pro tebe.
LENKA -Jejda.
HONZA -Růže.
LENKA -Já vím. Děkuji.
HONZA -Přemýšlel jsem o nás.
LENKA -Ano?
HONZA -Vzpomínal jsem na den, kdy jsem tě potkal.
LENKA -To je hezké.
HONZA -Vůbec mi nedošlo, že od té doby uplynulo tolik času.
LENKA -Jo, nezdá se to.
HONZA -Čas běží rychleji, když se usmíváš.
LENKA -Tak se začneme mračit. Takhle.
HONZA -Ne, úsměv ti sluší.
LENKA -Díky. Úsměv je-
HONZA -Chtěl bych si tě vzít.
LENKA -Prosím?
HONZA -Chtěl bych... Žádám tě o ruku?
LENKA -Asi ano.
HONZA -Takže?
LENKA -Hm?
HONZA -Teď bys měla odpovědět.
LENKA -Ne.
HONZA -A... Ach tak....
LENKA -Ne ne jako ne, ale...
HONZA -Ale?
LENKA -Chci si to promyslet.
HONZA -Fajn. Zatím ti dám tu růži do vázy.
LENKA -Honzo?
HONZA -Ano?
LENKA -Miluji tě.