Je to
tady, okamžik, na který čekalo několik generací. Pátek večer! Bude se tančit,
pít, spíš kecat než filosofovat, posedávat, polehávat, ale hlavně – bavit se.
To bude panečku jííííízda!
A teď
se probuďte. Jste na mém blogu. Venku už je dávno tma a já sedím za počítačem
a… Nedá se říct, že bych se nudil, to ne. Kaunaz Isa se nikdy nenudí. No… Jodid
občas, ale to sem nepatří.
Takže,
vítám vás, vážení čtenáři. Asi už máte sobotu, co? Já skoro taky, heč… Nicméně
pátek se ještě drží... Poslední brána do jeho říše ještě nebyla pokořena. Jenže
sobotní vojska povinností jsou neúnavná. Tím se ode mne liší. Snad až moc.
Sliboval
jsem si, že když už jsem dokončil jednu šílenost, nebudu začínat druhou. To
bylo před minulý příspěvkem… A vidíte, kecal jsem. Sám sobě. Zase.
Přemýšlím.
Hledám pozitiva. Je to jako zkoušet dopátrat se inteligence tam, kde se ani
blbosti nelíbí. Ach jo.
Ach
jo.
Ach
jo.
Ach
jo.
To je
pro múzu, strašně ráda mi to počítá. Tak ať se zapotí…
Ach jo...
Ach jo...
Jo
ach…
Jach o
A bůhví,
co ještě by mne dneska napadlo, kdyby pomerančová kůra nezakřičela "Dost
nebo pozvu žlutého kolegu!"
Tak
jsem přestal. Se vším. Jenomže mne po chvíli přestalo bavit nedýchat. A zase
jsem začal. Se vším.
Ach
jo.
Měl
jsem pro vás dobrou zprávu, ale… Někde se mi ztratila…
Snad
příště.