čtvrtek 18 2011

New York, New York... Anebo Hodonín


Už se mi ty chytré články začínají zajídat. Anebo mám nouzi o vhodná témata, vyberte si… Takže tentokrát poněkud nedůležitě.



Už jste někdy byli v Hodoníně? Jestli ne, nemusíte smutnit. On je totiž Hodonín… (Hej, vy, no ano, vy s tím provazem, co se tváříte tak aktivně, posaďte se prosím) Tak tedy, Hodonín je nezajímavý. A schválně, kdo se hodlá se mnou hádat? (vás jsem nevolal, ne. Klidně se zase posaďte. Jak se jmenujete? Otto? Tak, milý Otto, jen hezky čtěte dál)


Hodonín je znám pro svou polohu na hranicích se Slovenskem, pro své lázně a pro skutečnost, že se zde narodil Tomáš G. Masaryk. Krom toho je Hodonín bývalé okresní město, jímž protéká Baťův kanál, který byl vybudován k dopravě lignitu z Hodonínska. U nás v Mikulčicích se též těžil lignit. Mikulecké žáruvzdorné mu říkali. Mám chuť litovat celou Baťovu rodinu… Nicméně kdybyste se náhodou octli v Hodoníně a kdyby se vám povedlo začít se nudit (což je velmi obtížný úkol), můžete si toto město projít. Nejlépe pěšky. Jen se prosím vyhýbejte Obchodní akademii. Té bývalé německé reálce (ano, Otto, německé) ony komunistické přístavby moc nesluší. To třeba taková radnice je na tom líp.


Tak, v tento okamžik byste už měli mít o Hodoníně jakousi mnou zkreslenou představu absolutního zapadákova. Někdo by možná ještě dodal, že Hodonín vznikl na popud Čechů a to čistě proto, aby se regionální mocenské centrum přestěhovalo z Valů u Mikulčic někam jinam. Jenomže ona je pro naše potřeby naprosto zbytečná informace. Místo toho si představte, že jste strávili pět let studiem a prací v Hodoníně. Teď už to pár let není pravda a vy si po několika měsících znovu vyjedete připomenout, jaké to bylo.


Vlakové nádraží bledne, ztrácí se a je pro velký zájem cestujících pomalu uzavíráno. V centru se objevila nová herna, zato jedno zlatnictví a dva další obchody již neexistují. Ovšem obchod s levným textilem, v němž ve špičce fronty nakupujících dosahují skoro až před vchod, který hlídá mužská část nakupujících, nabízí sedmdesátiprocentní slevy. Většina chodců spadá do jedné z pěti šablon chování. Nezdá se, že by jim to vadilo. A před drogerií je pořád ještě automat na hračky, v němž růžový králík před patnácti lety hlásal, že je malý králíček a má pro nás dárků plný košíček. Hračky tam ještě jsou, jen nevím, zda stojí pořád desetikorunu nebo i zde zapůsobila inflace.


Mé oblíbené knihkupectví stále nabízí onen magický sci-fi/fantasy/horor/komiks koutek. Chvíli ho obdivně procházím a listuji knihami, načež se pozdravím s majitelkou (která si mne stále ještě pamatuje, protože každá moje druhá kniha je odsud) a odejdu se slibem, že příště si už určitě zase něco koupím. Jak rád bych tam zítra jel znova… Cestou na nádraží míjím bývalou internetovou kavárnu, kde jsem hrával Evolution. Reklama na fasádě domu ještě stále tvrdí, že můžeme směle dál.


Zatímco jsem jel vlakem domů (osobní vlak ČD), říkal jsem si, jak otřesné místo právě opouštím. Jenomže potom mi došlo, že spousta lidí se právě kvůli tomuto pocitu raději odstěhovala jinam. Bydlet v Hodoníně, jsem jako oni. Stejní jako obyvatelé velkých měst stěhující se z centra kvůli hluku a smogu na okraj, aby mohli auty dojíždět do centra za prací. A těch přirovnání by se dalo najít víc. Připadal jsem si docela jako člověk.


Takže jinak. Kdybych bydlel v Hodoníně, zůstanu tam. Naštěstí bydlím o osm kilometrů dál, takže je to stejně jedno…

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.