pondělí 08 2011

První


První díl



TÝNA     -Co se děje?
OSKAR   -Ale, skoro nic.
TÝNA     -Skoro?
OSKAR   -To jako že to není ani tak důležité.
TÝNA     -Tak o co jde?
OSKAR   -Asi budu muset do práce.
TÝNA     -Cože?
OSKAR   -Volal mi Netík. Nejdřív jsem mu řekl ne, vždyť víš, jak moc nesnáším ty nečekané směny. Jenomže potom se zmínil o prémiích a nemusím ti říkat, jak moc teď potřebujeme peníze, když čekáš ta trojčata…
TÝNA     -Ach jo.
OSKAR   -Ale znělo to dobře, že ano?
TÝNA     -Je fakt, že by sis měl najít práci, ale trojčata?
OSKAR   -Já jsem věděl, že si z toho vybereš to nejhorší.
TÝNA     -Chceš se začít hádat?
OSKAR   -Ne. Kdybych chtěl, řeknu, že si z toho VŽDYCKY vybereš to nejhorší.
TÝNA     -No jo…
OSKAR   -Promiň, ale tak to prostě je. A nemusíš se kvůli tomu hned dívat na pavučiny.
TÝNA     -Potřebovaly by omést.
OSKAR   -Ti pavouci s tím nebudou souhlasit.
TÝNA     -Tak se jich nezeptáme. Víš, kde máme smeták, ne?
OSKAR   -Smeták není.
TÝNA     -Dobře.
OSKAR   -Počkej, ani se nezeptáš, proč není?
TÝNA     -Ne. Myslím, že mám do večera těch historek dost.
OSKAR   -Tak to-
TÝNA     -A nemusíš si kvůli tomu chystat nějakou extra na večer.
OSKAR   -Když mě to baví.
TÝNA     -Nemůžeš pořád dělat jen to, co tě baví.
OSKAR   -Počkej, o tom jsem už někdy slyšel.
TÝNA     -Díval ses na nějakou práci?
OSKAR   -Ano. Pozoroval jsem ji dlouho. Nakonec utekla přes kukuřičné pole kamsi pryč.
TÝNA     -Oskare.
OSKAR   -Ano?
TÝNA     -Možná jsme se měli raději pohádat.
OSKAR   -A usmířit?
TÝNA     -Vždycky můžeme předstírat.
OSKAR   -Opovaž se.

STANDA  -A jé.
ROMAN   -Slyším to, co opravdu-
STANDA  -Ano. Asi začnu dělat čárečky.
ROMAN   -Kvůli čemu?
STANDA  -No pokaždé, když slyším…
ROMAN   -A máš dost papíru?
STANDA  -Pořídím si tabuli.
ROMAN   -Pořídíme.
STANDA  -Ne, Romane, já si ji pořídím sám.
ROMAN   -Ale vždyť moc dobře víš, že bychom mohli dělat čárečky spolu.
STANDA  -Když od tebe to zní tak… Divně.
ROMAN   -Co je na tom divného? Když se dva mají rádi…
STANDA  -Dobře, tohle není vhodné téma.
ROMAN   -A jaké bys chtěl?
STANDA  -Nedívej se tak na mne.
ROMAN   -Jak?
STANDA  -No, tak. Jako kdybys chtěl…
ROMAN   -Co?
STANDA  -Ale nic.
OSKAR   -Ahoj.
STANDA  -Ahoj.
OSKAR   -Nejsi rád, že mne vidíš, Stančo?
TÝNA     -Neříkej mu tak.
OSKAR   -Nemá to rád, já vím.
ROMAN   -Standa zrovna říkal, že si pořídíme tabuli.
OSKAR   -Na co?
STANDA  -Nepořídíme. I kdybych na něco tabuli potřeboval, koupím si ji sám. Já, sám. Protože k tomu nikoho nepotřebuji a protože mě to baví dělat samotného. Nakupovat. Tak.
TÝNA     -No, rozhodně nám to osvětlil.
OSKAR   -To by mne zajímalo, co tím asi myslel.
TÝNA     -Oskare!
OSKAR   -Co? Mohla to být nějaká šifra nebo tak něco.
ROMAN   -K čemu šifra?
OSKAR   -Já nevím. O čem jste se bavili?
ROMAN   -O tabuli.
TÝNA     -Vidíš, nemá to žádnou souvislost.
OSKAR   -Třeba právě proto to řekl.
TÝNA     -Cože?
OSKAR   -Aby nás zmátl.
ROMAN   -Standa je chytrý kluk.
TÝNA     -Ehm, Oskare?
ROMAN   -Tak já už půjdu.
OSKAR   -Kam jdeš?
ROMAN   -Jen tak, však to znáte.
OSKAR   -Neznáme, my totiž neumíme chodit jenom tak. Máme v mozku naprogramovanou každou naši trasu. Přesně.
TÝNA     -Pro tabák a zpátky.
OSKAR   -Přes vinárnu.
TÝNA     -A vyhýbat se knihám.
OSKAR   -Mluvíš mi z duše.
TÝNA     -Tak to vypadá, že si málo všímáme svého okolí.
OSKAR   -Nebo je Roman prostě moc rychlý.
TÝNA     -Oskare?
OSKAR   -Ano, slečno, co vypadáte jako Kristýna?
TÝNA     -Už začínám mít ty tvé asociace taky.
OSKAR   -To je geny.
TÝNA     -My nejsme rodina.
OSKAR   -To sice ne, ale stejně je to geny.
TÝNA     -Idiote.
OSKAR   -Taky tě miluju.
KARLA   -Ahoj.
OSKAR   -Nazdar. Jaký byl den?
KARLA   -To je zase nějaký chyták, co?
OSKAR   -Ne.
KARLA   -Týno?
TÝNA     -Já bych mu výjimečně věřila.
KARLA   -Nudný. Musela jsem obsloužit tolik zákazníků.
OSKAR   -Kolik?
TÝNA     -Nejspíš moc, víš?
KARLA   -Děkuju.
TÝNA     -Nemáš zač.
OSKAR   -A není obsluhování zákazníků přesně to, co máš v popisu práce?
KARLA   -No, ano.
OSKAR   -Jen si to kontroluju.
TÝNA     -Víš co? Necháme Karlu, aby si trochu odpočinula.
OSKAR   -No jo, už mlčím.
KARLA   -Jsi zlatá. Jak se vlastně snášíte?
OSKAR   -Anebo ještě ne. Karlo, nemáš hlad? Jsou tady řízky od oběda.
TÝNA     -Oskar umí vařit.
OSKAR   -To je odpověď na její otázku?
TÝNA     -Částečně.
OSKAR   -Takže? Jsou to moc dobré řízky. Marcel, to je tento, Evžen je hned pod ním, tady je Jonáš, ten se už začíná potit a tohle je Petr a tady tomu malému říkáme Jan.
KARLA   -Ne, díky. Už jsem jedla.
OSKAR   -Jak myslíš.
TÝNA     -Nesmíš se jím nechat odradit.
OSKAR   -Pomoc, pomoc! Oni mne chtějí-
TÝNA     -Polož ten řízek.
OSKAR   -Pardon.
KARLA   -To je v pohodě. Já stejně nemám hlad.
TÝNA     -Tak my tě už necháme. Že?
OSKAR   -Hm.
KARLA   -Nevíte, kdy se vrátí Roman?
TÝNA     -Ne. Proč?
KARLA   -Jen tak. Něco se ho chci zeptat.
TÝNA     -No, odešel dobře před čtyřmi hodinami.
KARLA   -A neříkal, kam jde?
TÝNA     -Řekl jen něco ve smyslu „jen tak“.
KARLA   -Aha.
TÝNA     -Jestli je to důležité-
KARLA   -Ne, to klidně počká. Oskar je nějaký tichý.
TÝNA     -Když si čte, nevnímá.
KARLA   -Nemohl by si číst častěji?
TÝNA     -Ještě toho tak!
KARLA   -Prosím?
TÝNA     -Ale to nic. Co máš zítra v plánu?
KARLA   -Asi si udělám výlet.
TÝNA     -Kam?
KARLA   -Myslím, že přišel čas koupit si něco nového na sebe.
OSKAR   -Pardon.
TÝNA     -Zaskočilo ti?
OSKAR   -Trošku.
TÝNA     -No, mohla bych jít s tebou, jestli chceš. Většinou sice nechodím moc ráda po obchodech, ale čas od času je to příjemné.
KARLA   -Víš… Já neumím nakupovat s někým. Nikdy jsem nepochopila, jak to lidi dokážou.
OSKAR   -Ženy.
KARLA   -Co?
OSKAR   -Všichni lidi ne, jen ženy.
TÝNA     -Ale i muži.
OSKAR   -Taky pravda.
TÝNA     -To je škoda.
KARLA   -To je. Co kdybychom si potom zašly někam na kafe?
TÝNA     -Proč ne?
KARLA   -Tak já ti zavolám, až budu hotová.
TÝNA     -Dobře.
STANDA  -Ahoj.
OSKAR   -Nazdar. Návrat ztracené ovečky. Sehnal jsi tabuli?
STANDA  -Našel jsem moc dobrou hospodu.
OSKAR   -V tom případě jsi doma příliš brzy.
STANDA  -Myslel jsem, že byste se chtěli přidat.
OSKAR   -No, záleží na tom…
STANDA  -Na čem?
OSKAR   -Jak dobrá je ta hospoda?
TÝNA     -Moc?
STANDA  -Moc. A není tam draho.
OSKAR   -No, já nevím.
STANDA  -Jenom na jedno.
OSKAR   -Tak jo. Když to řekneš takhle, je těžké odolat.
STANDA  -Týno?
TÝNA     -Myslíš, že ho pustím jít s tebou samotného do hospody?
STANDA  -Karlo?
KARLA   -Před chvilkou jsem přišla z práce.
STANDA  -Na jedno. Nebudeme tam dlouho.
KARLA   -Ale jenom jedno.
STANDA  -Však říkám na jedno.
KARLA   -No ne, já si dám jen jedno.
STANDA  -Můžeš si jich dát i víc.
KARLA   -Jsem unavená.
STANDA  -Takže jdeš?
KARLA   -Jo.
STANDA  -Paráda.
STANDA  -Náhodou, já si to nemys… Nemyslím si to.
KARLA   -Ale je to tak.
STANDA  -Podívej se, to je strašně indivito, individuální. Že se tobě nelíbí ještě nic neznamená.
TÝNA     -Je takové hezky staré.
KARLA   -Jenomže já nejsem stará.
TÝNA     -To ne.
OSKAR   -Je to pěkné jméno.
STANDA  -Tak. Vždyť to to. Říkám.
KARLA   -Když myslíte.
STANDA  -Já už ne, heč. Nemyslím.
OSKAR   -Asi se pomalu začneme sbírat.
STANDA  -Ještě nemám dopito.
OSKAR   -Proto jsem řekl „pomalu začneme.“
STANDA  -No. To klidně můžeme dát ještě jedno.
TÝNA     -Karla byla unavená.
KARLA   -Už ne. Probrala jsem se. A víte co?
STANDA  -Co?
KARLA   -Začalo se mi to jméno zase líbit.
OSKAR   -To bude tím pivem.
STANDA  -A na to se napijem.
TÝNA     -Tak.
KARLA   -Víte ale, že jsem se vždycky chtěla jmenovat jinak?
TÝNA     -Jak?
KARLA   -Františka. Co je? Nesmějte se.
OSKAR   -Promiň. To ten alkohol.
STANDA  -A na to se-
KARLA   -Jo, na zdraví.
STANDA  -A na to se napijem.
STANDA  -Já ae nejsem oto, opilý. Nejsem opilý.
OSKAR   -Ne, jistěže nejsi.
TÝNA     -Pozor, auto.
KARLA   -Vidím.
STANDA  -Au.
OSKAR   -Neviděl.
STANDA  -To je dobré, to je dobré. Nic se nestalo, můžeme dál.
KARLA   -Dál, dál… Nic mne nenapadá.
STANDA  -To je ale blbá písnička.
OSKAR   -Pojďte. Už jsme skoro doma.
STANDA  -Já bych si zazpíval.
TÝNA     -Opovaž se.
STANDA  -Přesto bych si… Já bych si tak zazpíval.
OSKAR   -No vidíš.
STANDA  -Hm?
OSKAR   -Právě jsi zazpíval, že by sis zazpíval.
STANDA  -Vážně?
OSKAR   -Ano.
KARLA   -Asi…
TÝNA     -Pojď.
STANDA  -To je divné, já se většinou slyším zpívat.
OSKAR   -Teď jsi asi zpíval nějak neobvykle.
STANDA  -To můžu?
OSKAR   -Po těch pivech určitě.
STANDA  -Ale já nejsem opilý.
OSKAR   -Ne, jistěže nejsi.
STANDA  -Ani přio.
OSKAR   -Ne.
STANDA  -Nikdo nejsme.
OSKAR   -Pochopitelně.
STANDA  -Ty mi nevěříš.
OSKAR   -Ale ano, věřím ti.
STANDA  -Nehádej se, nevěříš mi a já to poznám.
OSKAR   -Jak?
STANDA  -Lesknou se ti oči, když lžeš.
OSKAR   -Tak teď jsi mne dostal.
STANDA  -Že jo? Jsem bystrý.
OSKAR   -Bacha, další auto.
STANDA  -jsem ho viděl.
OSKAR   -Aha.
STANDA  -Jen jsem chtěl ukázat srandu.
OSKAR   -Jo. Promiň, smál jsem se moc potichu.
STANDA  -Nevadí. Zopakujeme.
OSKAR   -Už je ti líp?
KARLA   -Hm.
OSKAR   -Moc ne, co?
KARLA   -Hm.
OSKAR   -Měla jsi předtím něco sníst.
TÝNA     -Byla unavená.
OSKAR   -To se stává.
STANDA  -To se stává, ano, to se může přihodit, že se to stane. Ale co pak?
OSKAR   -Zkusme je nějak popohnat.
TÝNA     -Copak? Snad ti taky není špatně?
OSKAR   -To ne, ale čeká na mne Marcel.
STANDA  -Haló.
OSKAR   -Nekřič.
STANDA  -Haló!
OSKAR   -Neřvi, sakra.
STANDA  -No tak pardon. Ale jak nám otevřou dveře?
OSKAR   -Takhle.
STANDA  -Pane, nejste vy kouzel-
OSKAR   -Tvůj děda jsem.
STANDA  -Dědečku?
OSKAR   -Ano, Staníku?
STANDA  -Dobrou noc. A neříkej mi Staníku, jsi na to moc starý.
OSKAR   -Jistě.
TÝNA     -Tak.
OSKAR   -Karla?
TÝNA     -Nechala jsem ji padnout někam na hromadu oblečení. Do postele to měla daleko.
OSKAR   -Taky bych se prospal.
TÝNA     -Ještě ne.
OSKAR   -Já vím, nejdřív sprchu.
TÝNA     -Oskare.
OSKAR   -Copak?
TÝNA     -Ještě ne.
OSKAR   -No… Tak ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.