pondělí 28 2013

K zrcadlu


Jsou okamžiky, kdy skoro lituji, že umím psát všemi deseti. Nebo spíš že jsem všemi deseti pro psaní. Nicméně rozhodl jsem se na chvíli opět ignorovat všechny (vlastní) hlasy hovořící proti a věnovat se chvíli psaní.


Tváří v tvář své Nemesis. Kolikáté je tohle setkání? Přestal jsem počítat dny a noci, kdy jsem si myslel a následně raději vyvěsil stud (nebo ho alespoň přežehlil). V téměř pravidelných intervalech se stavím před zrcadlo s otázkou, šťasten, že nejsem fanatik. A zároveň jsem rozčarován touto netradiční upřímností ega. Realistická sebekritika přesto vypadá jinak. Fiktivněji. Je ostatně velmi zajímavé vzpomínat na všechny ty analýzy ve snaze něco ze sebe umazat. Vím, že umím mít pravdu. Nevědomě, zdá se.

Snažím se nebýt v určitých ohledech zvědavý. Přesto bych moc rád věděl, co mne k tomu vede. Ne proto, abych s tím mohl skončit. Jen to chci vědět. Jistě mi nepomáhá sinusoida sebevědomí. Nebo možná ano a je jen otázkou času, kdy to správně pochopím. A kdy realizuji věc vyvozenou z tohoto závěru. Je tak snadné kreslit si po okrajích, psát v náznacích a vymlouvat se na nedostatky astrologie.

Navzdory tradici, tato samomluva nemá závěr. Ještě to nějakou dobu potrvá.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Monolog je nejvyšší formou umění. Ale nenechte se odradit, určitě si váš komentář přečtu.