Jsou okamžiky, kdy skoro lituji, že umím psát všemi deseti.
Nebo spíš že jsem všemi deseti pro psaní. Nicméně rozhodl jsem se na chvíli
opět ignorovat všechny (vlastní) hlasy hovořící proti a věnovat se chvíli
psaní.
Tváří v tvář své Nemesis. Kolikáté je tohle setkání?
Přestal jsem počítat dny a noci, kdy jsem si myslel a následně raději vyvěsil
stud (nebo ho alespoň přežehlil). V téměř pravidelných intervalech se
stavím před zrcadlo s otázkou, šťasten, že nejsem fanatik. A zároveň jsem rozčarován
touto netradiční upřímností ega. Realistická sebekritika přesto vypadá jinak.
Fiktivněji. Je ostatně velmi zajímavé vzpomínat na všechny ty analýzy ve snaze
něco ze sebe umazat. Vím, že umím mít pravdu. Nevědomě, zdá se.
Snažím se nebýt v určitých ohledech zvědavý. Přesto
bych moc rád věděl, co mne k tomu vede. Ne proto, abych s tím mohl
skončit. Jen to chci vědět. Jistě mi nepomáhá sinusoida sebevědomí. Nebo možná
ano a je jen otázkou času, kdy to správně pochopím. A kdy realizuji věc
vyvozenou z tohoto závěru. Je tak snadné kreslit si po okrajích, psát v náznacích
a vymlouvat se na nedostatky astrologie.
Navzdory tradici, tato samomluva nemá závěr. Ještě to
nějakou dobu potrvá.