Když se člověk pokouší něco dopsat, stává se, že na psaní myslí častěji než během půlnočního posezení. A pak už se dá mysl snadno přesvědčit, aby se soustředila i na něco jiného než na subjektivní hodnocení fantastické literatury.
Nejlépe se mi přemýšlí za chůze, což je pravděpodobně
jedinou všeobecně uznanou výhodou. Trochu horší je, že nejvíc použitelných
nápadů dostávám těsně před usnutím. Taky by se na to dalo nahlížet i jinak: v ne
úplně bdělém stavu jsem schopen zapsat si i to, co by jindy neprošlo
autocenzurou. Naštěstí si u postele nenechávám zápisník a poznámky v mobilním
telefonu je lepší dělat co nejstručnější.
Nedávno mi tento způsob limitování vlastní kreativity
nevyšel. Po chvíli usilovného snažení se se smartphonem jsem to vzdal a přinesl
jsem si laptop. Do postele. V době, kdy už jsem chtěl dávno spát. S psaním
jsem přestal až po 90 minutách a celý ten dlouhý čas, než jsem zase usnul, jsem
se uklidňoval, že něco z toho určitě půjde použít. Stránka, odstavec,
možná spojky? Ráno jsem se pustil do přepisování a večer jsem mazal třetí
verzi. Bylo to k něčemu dobré? Procvičil jsem si psaní všema deseti.
Dokud mi nedojde zelený čaj, budu opatrným optimistou.